1. Démantová svatba...

13. února 2009 v 8:00 |  prameny
1.

Démantová svatba v Possenhofenu. - Vévoda

Max Bavorský jako citerista a přítel lidu. -

Vévodkyně Ludvika.

Dne 9. září v. 1888 slavila se v knížecím domě wittelsbašském vzácná slavnost. Maximilian Josef, hlava vévodské linie Falcko*)-Zweibrückensko-Birkenfeldské rodu wittelsbašského, a jeho choť Ludvika (Louisa), dcera krále Maximiliana I. Bavorského a jeho druhé choti Karoliny Badenské, slavili toho dne svou démantovou svatbu, ženich a nevěsta byli v svatebním dnu sotva dvacetiletí.
Velice zřídka vyskytne se, aby knížecí dvojice byla tak blízce spřízněna s panovnickými rodinami evropskými jako byla tato.
Nejstarší syn Maximiliana a Ludviky, Ludvík Vilém, zřekl se dědičné posloupnosti, aby mohl dosíci svolení k sňatku, jehož nedovoloval jeho stav, a oženiti se s he­rečkou Jindřiškou Mendelovou, která obdržela jméno hra­běnky Wallersee-ové.
Nejstarší dcera vévodských manželů, Helena, provdá­na byla za dědičného vévodu z Thurnu a Taxis, a sňatkem jejich dcery Louisy s Bedřichem z Hohenzollernů došlo k novému rodinnému svazku mezi Wittelsbašskými a prus­kým domem královským.
Druhorozená dcera Maxe a Ludviky byla Alžběta Rakousko- Uherská, jejíž syn pak vzal si dceru krále belgického - Štěpánku.
Po Alžbětě následuje v řade dětí Karel Theodor, pro­slulý oční lékař, který po smrti svého otce stal se hlavou vévodského domu wittelsbašského. Po prvé se oženil se svojí sestřenicí Žofií, dcerou krále Jana Saského; druhou a nynější jeho chotí jest Marie Josefa, princezna portu­galská, -
Dvě dcery členu démantové svatby, Marie a Matylda, vstoupily svým sňatkem do mladší větve domu Bourbonského.
*) Týká se Přední Falce. P. p.

Marie stala se chotí Františka II. Neapolského a Matylda oddána byla s jeho nevlastním bratrem, hrabětem Ludvíkem z Trani.
Nejmladší dcera Maximiliana a Ludviky, Žofie, byla nej­dříve zasnoubena se svým bratrancem, králem Ludvíkem II. Bavorským, ale později provdala se za vnuka krále Lud­víka Filipa Francouzského, vévodu Ferdinanda z Alençonu. Nejmladší syn, Max Emanuel, oženil se s Amalií Sasko-Kobursko-Gothskou, a tak stal se švagrem knížete Ferdinanda Bulharského.
Wittelsbaští byli vždycky velmi výstřední. Duševní choroby zuřily v jejich rodě, a během jediného století 20 až 30 členů tohoto rodu propadlo šílenství.
Avšak přes tyto zvláštnosti a neobyčejnosti rodové byli od svých poddaných zahrnováni vždy mimořádnou láskou, a to jak pro svoje osobně zajímavé vlastnosti, tak i proto, že svou čest hledali v štěstí a dobru svého lidu. Mnoho členů této rodiny proslulo velikou roztomilostí, krá­sou a zájmem pro vědu a umění. Letopisy bavorské sdělují jen málo atentátů a spiknutí proti těmto knížatům země. Za to však tím více zpráv podávají mám o obětování statků a životů pro ně, jakož i o věrnosti a oddanosti se strany lidu. -
Vévoda Maximilian Josef narodil se 4. prosince r. 1808 v Bamberku, jako syn vévody Pia Augusta Bavorského, kterého sotva bylo možno pokládati za duševně normál­ního, a jeho choti Amalie Louisy, princezny Arenberské .
Maximilian - »dobrý vévoda Max«, jak obyčejně všude lidem byl jmenován, - byl jediným potomkem svého otce a dědečka. Jeho choť byla naproti tomu nejmladší z velkého počtu sourozenců.
Měla čtyři sestry, z nichž dvě byly kněžnami saskými třetí královnou pruskou, kdežto čtvrtá sestra stala se mat­kou Františka Josefa Rakousko-Uherského.
Král Ludvík I. Bavorský byl jejím nevlastním bratrem. Mimo to měla dvě nevlastní sestry, z nichž jedna po prvé provdána byla za krále wirtemberského a po druhé za Františka I., císaře rakousko-uherského; druhá pak která se provdala za Eugèna Beauharnaise, nevlastního

syna Napoleonova, stala se babičkou norvéžsko-švédských. králů, Karla XV. a Oskara II.
Slavnosti na počest stárnoucích manželů týkaly se více méně bezprostředně většiny evropských dynastií, jež také nikdy neopomenuly zaslali svá blahopřání. Avšak nemyslili jen v panovnických rodinách na démantovou svatbu, která v největším klidu slavila se na jezeře Starnberském, nýbrž i národ bavorský osvědčoval dojemnými důkazy svou oddanost a lásku k Ludvice a Maxovi.
Maximilian Josef patřil k nejvlastnějším a nejpopu­lárnějším postavám bavorského domu knížecího a vycho­ván za dozoru svého dědečka, prožil dětství a jinošství dílem v Bamberku, dílem v Mnichově. Jako osmnáctiletý dal se imatrikulovati*) na mnichovské universitě, kdež věnoval se s obzvláštní pílí historickým, přírodovědeckým a národohospodářským studiím Po dosažení zletilosti ob­držel podle ustanovení bavorské ústavy místo v komoře říšské rady. Leč nikdy neusiloval o slávu řečnickou nebo státnickou; ani po vojenských vyznamenáních a pochva­lách nedychtil, ačkoliv od svých třiceti let velel pluku jízdy a od r. 1857 byl generálem. Jeho vrozený zájem o vědu, literaturu a umění přiměl jej často k tomu, že za­měnil vojenský stejnokroj za jednoduchý oblek civilní.
Za mládí vévodova způsobil veliký rozruch hudebník jménem Jan Petzmacher. Tento narodil se roku 1803 a byl synem hostinského ve Vídni. V osmnácti letech učil se náhodou hře na prostou horskou citeru, kterou oby­vatelé rakouských a bavorských vysočin doprovázejí své lidové zpěvy. Petzmacher byt krásou tohoto ná­stroje záhy tak zaujat, že vynaložil vše, aby se stal do­konalým citeristou.
Jeho pověst jako takového rozšířila se daleko široko. Hrál v nejpřednějších kruzích vídeňských, ba dokonce i u dvora, a podnikal po Německu umělecké cesty, na kte­rých všude slavil velké triumfy.
Roku 1837 slyšel jej vévoda Max při koncertě v Bam­berku, a tu se rozhodl, že se bude učit hrát na citeru za vedení mistrova. Petzmacher byl jmenován komorním
*) zapsati. P. p.

virtuosem a od té doby Max do své smrti bydlil u svého uměnímilovného příznivce.
R. 1838 podnikl vévoda velkou cestu do Asie a Afriky, při níž jej jeho dvorní virtuos doprovázel. Divocí národní kmenové naslouchali jeho hře na citeru s nadšením. A když oba přátelé seděli na vrcholcích egyptských pyramid nebo když tábořili v horkém písku pouště, táhly domácí melodie v jejich myšlenkách zpět k milým v Německu, a tak zapomínali oba na obtíže a mnohá nebezpečí.
Vévoda Max složil na této cestě několik hudebních pieç., které po svém návratu uveřejnil a které byly s velikou pochvalou často provozovány.
Pod názvem »Phantasus« napsal sbírku drama­tických básní a novel, jež svědčí o nemalém vévodově nadání literárním. Výše než tyto práce stojí jeho »Cesta do Orientu«,*) v niž líčil své cesty po cizích zemích, - kniha, která ještě dnes, jakožto cestopis má svou cenu.
Vrátiv se do Bavor, dal za svým zámkem v Lud­víkově třídě v Mnichově zříditi, cirkus, který vzbudil mno­ho zvědavosti a obdivu. Tam vystupoval vévoda často sám jako ředitel cirku, členové bavorské šlechty pak jako jezdci a jezdkyně.
Avšak toliko v zimních měsících zdržoval se vévoda v Mnichově. Po celé léto a podzim bydlil se svojí rodinou v malebně položeném zámku Possenhofenu na Starnberském jezeře. Tato krajina, oplývající přírodními krásami, jejíž obzor uzavřen je řetězy vysokých Alp, je jakoby tvořena k tomu, aby dala zaznívati poetickým strunám v nitru člověka. I někteří jíní členové uměnímilovného bavorského domu knížecího vystavěli si tam letohrádky. Max. Josef byl horlivým lovcem a projížděl se od rána do večera po lesích a lezl po kopcích kolem Possenhofenu. Užívati této nádherné přírody stalo se mu téměř životní podmínkou; i v zimě zajíždíval sem častokráte vždy na několik dní.
Na těchto výletech a vyjíždkách nosíval jednoduchý myslivecký oděv: krátký šedý kabát, pod nímž bylo viděti šle, rozhalenou košili, pero za kloboukem, kalhoty po kolena, dlouhé punčochy a boty se silnými podešvy.
*) "Wanderung nach dem Orient"

Ponejvíce chodíval pěšky anebo používal toho času obvyklého dopravního prostředku, poštovního kočáru; a spolucestující málokdy tušili, že dobrácký a milý ten lovec, s nimi se družně bavící, jest vévoda a švagr jejich krále.
Bez ustání přicházely prosebné žádosti a zřídká kdy obracely se marně na poměrně chudého, ale dobrosrdečného knížete. Jeho dobročinnost byla hlavním dů­vodem, proč si ho v Mnichové tak vysoce vážili.
Venkované však milovali jej a obdivovali se mu nejvíce jakožto veselému virtuosu na citeru, který se mezi nimi pohyboval jako jim rovný. Se svým nástrojem pod paží vstupoval do světnic sedláků a hrál k tanci mladým, kteří také nikdy nelenil skočiti si podle jeho noty.
Mnoho a mnoho vypravuje se o tom, jak si vznešený pán přidával k hudebníkům při selských slavnostech. Ve­liké ovace sklízel též, když vystupoval jako improvisátor nebo když zvítězil nad nejlepšími selskými zpěváky v t. zv. »Schnaderhüpfel«*), v střídavém zpěvu ve slohu lidovém.
Jeho choť však velice se od něho lišila. Neměla tak impulsivního uměleckého temperamentu, a srdečná přímost, s kterouž on stýkal se denně s lidmi, sotva nalézala i u ní bezpodmínečný souhlas Ona sama dodržovala důstojnost s velkým smyslem pro uctívání toho, čím byla povinována rodu, kterému byla náležela ješě dříve, než se stala chotí Maxe Josefa.
Pro svou vznesenou bytost i proto, že vzdalovala, se lidu, nebyla v širších kruzích nikdy tak oblíbena jako její choť. Ale vzhledem ke svým rozličným výtečným vlastnostem získala si přece vysokého stupně úcty a přízně u těch mnohých, kteří během šedesáti let, kdy sídlila jako paní zámku na Possenhofenu, přicházeli s ní do styku.
Byla od přírody obdařena dobrými vlohami a měla pečlivou výchovu. Rozšafnost a láska ku pravdě byly jejími význačnými vlastnostmi. Po celý svůj život vůbec lpěla na tom, co svým jasným, klidným pohledem po zralém uvážení uznala, za správné. Stejně jako vévoda dávala
*) Národní a imorovisované písně v německých zemích alpských.
Zpívají se obyčejně podle tanečních melodií. P. p.

přednost spíše opomíjenému životu na venkově před hlučným životem ve městě. V soužití se svým oblíbeným, leč těkavým chotěm, s nímž žila ve šťastném manželství, zachovávala stále rovnováhu své mysli a tím měla veliký vliv na většinu svých dětí, které ji milovaly a vzhlížely k ní s úctou.
Její oči byly oduševnělé a plny dobra. Kolem jejích úst pohrával stále roztomilý úsměv, a při jejím vy­stoupení jevila se pravá vznešenost, jež svými kořeny tkvěla ve šlechetnosti jejího srdce. Bylo cítiti, že patří k těm povahám, jež stvořeny jsou k tomu, aby jiné pod­porovaly, které však samy podpory nepotřebují, jelikož již od přirozenosti oplývají rozvážlivou duševní silou.
Kde jednalo se o její děti, nebyla nikdy prosta cti­žádosti. Leč z tvrdých ran osudu, jež ji stále právě jejími dětmi zasahovaly, poznávala vždy jasněji, že méně jest si ceniti vnějšího lesku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eduard Eduard | E-mail | Web | 1. března 2012 v 15:49 | Reagovat

Určitě to bude dobrý...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama