1.
Démantová svatba v Possenhofenu. - Vévoda
Max Bavorský jako citerista a přítel lidu. -
Vévodkyně Ludvika.
Dne 9. září v. 1888 slavila se v knížecím domě wittelsbašském vzácná slavnost. Maximilian Josef, hlava vévodské linie Falcko*)-Zweibrückensko-Birkenfeldské rodu wittelsbašského, a jeho choť Ludvika (Louisa), dcera krále Maximiliana I. Bavorského a jeho druhé choti Karoliny Badenské, slavili toho dne svou démantovou svatbu, ženich a nevěsta byli v svatebním dnu sotva dvacetiletí.
Velice zřídka vyskytne se, aby knížecí dvojice byla tak blízce spřízněna s panovnickými rodinami evropskými jako byla tato.
Nejstarší syn Maximiliana a Ludviky, Ludvík Vilém, zřekl se dědičné posloupnosti, aby mohl dosíci svolení k sňatku, jehož nedovoloval jeho stav, a oženiti se s herečkou Jindřiškou Mendelovou, která obdržela jméno hraběnky Wallersee-ové.
Nejstarší dcera vévodských manželů, Helena, provdána byla za dědičného vévodu z Thurnu a Taxis, a sňatkem jejich dcery Louisy s Bedřichem z Hohenzollernů došlo k novému rodinnému svazku mezi Wittelsbašskými a pruským domem královským.
Druhorozená dcera Maxe a Ludviky byla Alžběta Rakousko- Uherská, jejíž syn pak vzal si dceru krále belgického - Štěpánku.
Po Alžbětě následuje v řade dětí Karel Theodor, proslulý oční lékař, který po smrti svého otce stal se hlavou vévodského domu wittelsbašského. Po prvé se oženil se svojí sestřenicí Žofií, dcerou krále Jana Saského; druhou a nynější jeho chotí jest Marie Josefa, princezna portugalská, -
Dvě dcery členu démantové svatby, Marie a Matylda, vstoupily svým sňatkem do mladší větve domu Bourbonského.
*) Týká se Přední Falce. P. p.
Marie stala se chotí Františka II. Neapolského a Matylda oddána byla s jeho nevlastním bratrem, hrabětem Ludvíkem z Trani.
Nejmladší dcera Maximiliana a Ludviky, Žofie, byla nejdříve zasnoubena se svým bratrancem, králem Ludvíkem II. Bavorským, ale později provdala se za vnuka krále Ludvíka Filipa Francouzského, vévodu Ferdinanda z Alençonu. Nejmladší syn, Max Emanuel, oženil se s Amalií Sasko-Kobursko-Gothskou, a tak stal se švagrem knížete Ferdinanda Bulharského.
Wittelsbaští byli vždycky velmi výstřední. Duševní choroby zuřily v jejich rodě, a během jediného století 20 až 30 členů tohoto rodu propadlo šílenství.
Avšak přes tyto zvláštnosti a neobyčejnosti rodové byli od svých poddaných zahrnováni vždy mimořádnou láskou, a to jak pro svoje osobně zajímavé vlastnosti, tak i proto, že svou čest hledali v štěstí a dobru svého lidu. Mnoho členů této rodiny proslulo velikou roztomilostí, krásou a zájmem pro vědu a umění. Letopisy bavorské sdělují jen málo atentátů a spiknutí proti těmto knížatům země. Za to však tím více zpráv podávají mám o obětování statků a životů pro ně, jakož i o věrnosti a oddanosti se strany lidu. -
Vévoda Maximilian Josef narodil se 4. prosince r. 1808 v Bamberku, jako syn vévody Pia Augusta Bavorského, kterého sotva bylo možno pokládati za duševně normálního, a jeho choti Amalie Louisy, princezny Arenberské .
Maximilian - »dobrý vévoda Max«, jak obyčejně všude lidem byl jmenován, - byl jediným potomkem svého otce a dědečka. Jeho choť byla naproti tomu nejmladší z velkého počtu sourozenců.
Měla čtyři sestry, z nichž dvě byly kněžnami saskými třetí královnou pruskou, kdežto čtvrtá sestra stala se matkou Františka Josefa Rakousko-Uherského.
Král Ludvík I. Bavorský byl jejím nevlastním bratrem. Mimo to měla dvě nevlastní sestry, z nichž jedna po prvé provdána byla za krále wirtemberského a po druhé za Františka I., císaře rakousko-uherského; druhá pak která se provdala za Eugèna Beauharnaise, nevlastního
syna Napoleonova, stala se babičkou norvéžsko-švédských. králů, Karla XV. a Oskara II.
Slavnosti na počest stárnoucích manželů týkaly se více méně bezprostředně většiny evropských dynastií, jež také nikdy neopomenuly zaslali svá blahopřání. Avšak nemyslili jen v panovnických rodinách na démantovou svatbu, která v největším klidu slavila se na jezeře Starnberském, nýbrž i národ bavorský osvědčoval dojemnými důkazy svou oddanost a lásku k Ludvice a Maxovi.
Maximilian Josef patřil k nejvlastnějším a nejpopulárnějším postavám bavorského domu knížecího a vychován za dozoru svého dědečka, prožil dětství a jinošství dílem v Bamberku, dílem v Mnichově. Jako osmnáctiletý dal se imatrikulovati*) na mnichovské universitě, kdež věnoval se s obzvláštní pílí historickým, přírodovědeckým a národohospodářským studiím Po dosažení zletilosti obdržel podle ustanovení bavorské ústavy místo v komoře říšské rady. Leč nikdy neusiloval o slávu řečnickou nebo státnickou; ani po vojenských vyznamenáních a pochvalách nedychtil, ačkoliv od svých třiceti let velel pluku jízdy a od r. 1857 byl generálem. Jeho vrozený zájem o vědu, literaturu a umění přiměl jej často k tomu, že zaměnil vojenský stejnokroj za jednoduchý oblek civilní.
Za mládí vévodova způsobil veliký rozruch hudebník jménem Jan Petzmacher. Tento narodil se roku 1803 a byl synem hostinského ve Vídni. V osmnácti letech učil se náhodou hře na prostou horskou citeru, kterou obyvatelé rakouských a bavorských vysočin doprovázejí své lidové zpěvy. Petzmacher byt krásou tohoto nástroje záhy tak zaujat, že vynaložil vše, aby se stal dokonalým citeristou.
Jeho pověst jako takového rozšířila se daleko široko. Hrál v nejpřednějších kruzích vídeňských, ba dokonce i u dvora, a podnikal po Německu umělecké cesty, na kterých všude slavil velké triumfy.
Roku 1837 slyšel jej vévoda Max při koncertě v Bamberku, a tu se rozhodl, že se bude učit hrát na citeru za vedení mistrova. Petzmacher byl jmenován komorním
*) zapsati. P. p.
virtuosem a od té doby Max do své smrti bydlil u svého uměnímilovného příznivce.
R. 1838 podnikl vévoda velkou cestu do Asie a Afriky, při níž jej jeho dvorní virtuos doprovázel. Divocí národní kmenové naslouchali jeho hře na citeru s nadšením. A když oba přátelé seděli na vrcholcích egyptských pyramid nebo když tábořili v horkém písku pouště, táhly domácí melodie v jejich myšlenkách zpět k milým v Německu, a tak zapomínali oba na obtíže a mnohá nebezpečí.
Vévoda Max složil na této cestě několik hudebních pieç., které po svém návratu uveřejnil a které byly s velikou pochvalou často provozovány.
Pod názvem »Phantasus« napsal sbírku dramatických básní a novel, jež svědčí o nemalém vévodově nadání literárním. Výše než tyto práce stojí jeho »Cesta do Orientu«,*) v niž líčil své cesty po cizích zemích, - kniha, která ještě dnes, jakožto cestopis má svou cenu.
Vrátiv se do Bavor, dal za svým zámkem v Ludvíkově třídě v Mnichově zříditi, cirkus, který vzbudil mnoho zvědavosti a obdivu. Tam vystupoval vévoda často sám jako ředitel cirku, členové bavorské šlechty pak jako jezdci a jezdkyně.
Avšak toliko v zimních měsících zdržoval se vévoda v Mnichově. Po celé léto a podzim bydlil se svojí rodinou v malebně položeném zámku Possenhofenu na Starnberském jezeře. Tato krajina, oplývající přírodními krásami, jejíž obzor uzavřen je řetězy vysokých Alp, je jakoby tvořena k tomu, aby dala zaznívati poetickým strunám v nitru člověka. I někteří jíní členové uměnímilovného bavorského domu knížecího vystavěli si tam letohrádky. Max. Josef byl horlivým lovcem a projížděl se od rána do večera po lesích a lezl po kopcích kolem Possenhofenu. Užívati této nádherné přírody stalo se mu téměř životní podmínkou; i v zimě zajíždíval sem častokráte vždy na několik dní.
Na těchto výletech a vyjíždkách nosíval jednoduchý myslivecký oděv: krátký šedý kabát, pod nímž bylo viděti šle, rozhalenou košili, pero za kloboukem, kalhoty po kolena, dlouhé punčochy a boty se silnými podešvy.
*) "Wanderung nach dem Orient"
Ponejvíce chodíval pěšky anebo používal toho času obvyklého dopravního prostředku, poštovního kočáru; a spolucestující málokdy tušili, že dobrácký a milý ten lovec, s nimi se družně bavící, jest vévoda a švagr jejich krále.
Bez ustání přicházely prosebné žádosti a zřídká kdy obracely se marně na poměrně chudého, ale dobrosrdečného knížete. Jeho dobročinnost byla hlavním důvodem, proč si ho v Mnichové tak vysoce vážili.
Venkované však milovali jej a obdivovali se mu nejvíce jakožto veselému virtuosu na citeru, který se mezi nimi pohyboval jako jim rovný. Se svým nástrojem pod paží vstupoval do světnic sedláků a hrál k tanci mladým, kteří také nikdy nelenil skočiti si podle jeho noty.
Mnoho a mnoho vypravuje se o tom, jak si vznešený pán přidával k hudebníkům při selských slavnostech. Veliké ovace sklízel též, když vystupoval jako improvisátor nebo když zvítězil nad nejlepšími selskými zpěváky v t. zv. »Schnaderhüpfel«*), v střídavém zpěvu ve slohu lidovém.
Jeho choť však velice se od něho lišila. Neměla tak impulsivního uměleckého temperamentu, a srdečná přímost, s kterouž on stýkal se denně s lidmi, sotva nalézala i u ní bezpodmínečný souhlas Ona sama dodržovala důstojnost s velkým smyslem pro uctívání toho, čím byla povinována rodu, kterému byla náležela ješě dříve, než se stala chotí Maxe Josefa.
Pro svou vznesenou bytost i proto, že vzdalovala, se lidu, nebyla v širších kruzích nikdy tak oblíbena jako její choť. Ale vzhledem ke svým rozličným výtečným vlastnostem získala si přece vysokého stupně úcty a přízně u těch mnohých, kteří během šedesáti let, kdy sídlila jako paní zámku na Possenhofenu, přicházeli s ní do styku.
Byla od přírody obdařena dobrými vlohami a měla pečlivou výchovu. Rozšafnost a láska ku pravdě byly jejími význačnými vlastnostmi. Po celý svůj život vůbec lpěla na tom, co svým jasným, klidným pohledem po zralém uvážení uznala, za správné. Stejně jako vévoda dávala
*) Národní a imorovisované písně v německých zemích alpských.
Zpívají se obyčejně podle tanečních melodií. P. p.
Zpívají se obyčejně podle tanečních melodií. P. p.
přednost spíše opomíjenému životu na venkově před hlučným životem ve městě. V soužití se svým oblíbeným, leč těkavým chotěm, s nímž žila ve šťastném manželství, zachovávala stále rovnováhu své mysli a tím měla veliký vliv na většinu svých dětí, které ji milovaly a vzhlížely k ní s úctou.
Její oči byly oduševnělé a plny dobra. Kolem jejích úst pohrával stále roztomilý úsměv, a při jejím vystoupení jevila se pravá vznešenost, jež svými kořeny tkvěla ve šlechetnosti jejího srdce. Bylo cítiti, že patří k těm povahám, jež stvořeny jsou k tomu, aby jiné podporovaly, které však samy podpory nepotřebují, jelikož již od přirozenosti oplývají rozvážlivou duševní silou.
Kde jednalo se o její děti, nebyla nikdy prosta ctižádosti. Leč z tvrdých ran osudu, jež ji stále právě jejími dětmi zasahovaly, poznávala vždy jasněji, že méně jest si ceniti vnějšího lesku.
Určitě to bude dobrý...