2. Narození a dětství....

14. února 2009 v 8:00 |  prameny
2.

Narození a dětství Alžběty Bavorské.


Bylo to o Štědrém večeru r. 1837. Zvony v Mnichově vyzváněly k slavnosti, když Max Josef v jedné z chudých čtvrtí tohoto hlavního města potkal ženu, která namáhavě se vlekla s otepí dříví na zádech.
Oslovila jej vánočním pozdravem, obvyklým u ba­vorského lidu:
» Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!«
»Až na věky. Amen!« odpověděl vévoda. A dodal:
»Proč pak nesete na Štědrý den takovou tíží na zá­dech?«
»Hned jim to povím, milostpane«, odpověděla žena; »protože moje děti nedostanou žádného »Ježíška«, nasbí­rala jsem pro ně v lese dříví, aby se alespoň mohly těšit z vyhřáté světnice«.
»To jste udělala zcela správně«, odvětil vévoda. »Já jsem ostatně svůj dárek od »Ježíška« již dostal. Moje paní obdarovala mne dnes krásnou dceruškou, která se má

jmenovati Lízá. Jsem šťasten nad tímto milým dárkem a proto si přeji, abyste i vy slavila veselé vánoce«.
Zapsal si jméno a bydliště této ženy do svého zápis­níku. A když se stmívalo, přišli dva sluhové s velikými koši, naplněnými potravinami, a postavili je na stůl ve svět­nici chudé ženy; a když tato koše vyprazdňovala, nalezla v nich zapečetěnou obálku, obsahující velký obnos v ban­kovkách.
Dítě toho dne narozené byla Alžběta, pozdější císařovna rakouská a královna uherská.
V mnohých zemích pokládají to za předzvěst smut­ného osudu, jestliže se někdo narodí na štědrý večer.*)
Radostné a bezstarostné dětství této malé princezny nebylo však přípravou k tomu, co měla v pozdějších letech prožíti.
Největší část svého dětství ztrávila na nádherně po­loženém zámku Possenhofenu, jejž byl její otec několik let před jejím narozením zakoupil. Veliký park a lesy v okolí byly prvním rejdištěm tohoto volného dítěte, které se tělesně vyvíjelo nejnádhernějším způsobem a v jehož vnímavou duši božská, mocná příroda vtiskovala své první hluboké dojmy.
Její matka zaměstnávala se nejvíce vychováváním své nejstarší dcery Heleny. Tato byla bezmála čtyřletá, když se Alžběta narodila. Helena byla miláčkem matčiným a jak svým zevnějškem, tak i svou povahou podobala se matce. Vévodkyně kladla veliké naděje do jejího talentu, do jejích znalostí i do jejího vnímavého ducha.
Zdánlivě bohatšími vlohami sestry Heleny zastíněna bez zájmu pro knihy, bez všelikého porozumění pro nároky dvorského života, žila Alžběta - neboli »Sissi«, jak bylá v kruhu rodinném nazývána, - prozatím dosti nepovšimnuta. Milovala svoji sestru s obdivem mladší a sama nemajíc vědomostí, toužila vzhlédnouti k té, jež oplý­vala znalostmi; a Helena opětovala lásku své malé sestry. Přes to však Alžběta byla bližší svému otci i svým brat­rům, než své matce a sestrám.
*) Všeobecně mělo se za to, že císařovna Alžběta narodila se na zámku Possenhofenu. Ale jak zjistil "Gothaiský dvorní kalendář", narodila se tato v Mnichově, což jest pravděpodobnější, ježto vévodští manželé skoro vždycky trávívali zimu v tomto městě.

Děvčátko bylo miláčkem otcovým. Od něho také zdědilo velikou svou lásku k přírodě; chodila s ním po horách a navštěvovala s ním sedláky.
A tak učila, se záhy nahlížeti na život a chápati lidi.
Nelze popříti, že vůbec nebyla vychovávána pro vysoké postavení, které později na ni čekalo. Když dovršila pátý rok, dostalo se jí vychovatelky. Ale »Sissi«, dítě neobyčejně roztomilé a nežné, dovedla úplně ovládati svou učitelku a naprosto se nenamáhala s knižní uče­ností, neměla-li k tomu právě chuti. Císařovna Alžběta sama vypravovala, že když byla ještě mladá, byla nejne­vědomější kněžnou v Evropě, neboť neznala nic jiného než pouhé začátky půl tuctu řečí a to, co získala na vě­domostech, sedíc na kolenou svého otce.
Avšak nebyla-li přemáhána učením, byly tu opět jiné obory, v nichž výchova její nijak nebyla zanedbávána. Otec dbal přísně toho, aby se jeho děti naučily ovládati své tělo. Za tím účelem povolán byl na zámek Possenhofen jeden z nejlepších učitelů tance, aby ji a její sestru vyučoval tanci a pohybům.
Alžběta byla v pozdějších letech výbornou chodkyní a známa svojí lehkou a krásnou chůzí. »Nebudu nikdy unavena chůzí«, řekla kdysi jednomu ze svých před­čitatelů ; »a za to mám co děkovati otci. Byl sám horlivým lovcem a přál si, abychom my, mé sestry a já, skákaly a hopkovaly jako kamzíci«.
Alžběta musila se učiti také plavati a jezditi na. koni. Ráda sedávala na koni a cítila., jak vítr provívá její vlas. Jedním z jejích největších potěšení bylo jezditi na malém pony kolem Starnberského jezera. A když musila býti v zimních měsících v hlavním městě Bavor, tu prchala nejraději do velké stáje jízdárny svého otce, kde jezdila na bujných a neposlušných koních. Jednoho dne, když hrála cirkus, jak často činívala, byla od bujného čistokrevného hřebce vyhozena ze sedla. Její vychovatelka vyrazila výkřik zděšení. Avšak Alžběta opět rychle vstala; nebyla nijak polekána, ani poraněna, nýbrž naléhavě pro­sila s úsměvem o dovolení, aby si směla zase sednouti na téhož koně, - žádost, jíž se polekaná vychovatelka co nejrozhodněji vzpírala.

Nejkrásnější okamžik jejího dětství býval vždy zářný jarní den, kdy se zase vracela do Possenhofenu. Zde směla se radovati ze široké, bezmezné volnosti. Alžběta vášnivě milovala květiny. A mezi bavorskými horaly v Alpách kolují ještě dnes rozličné pověsti o tom, jak Lízá z Possenhofenu zlézala nedostupné stezky vysoko v horách, aby se na konec zase objevila s plnou náručí něžných protěží.
Její otec naučil ji hráti na citeru, a tu pak častokráte podnikali spolu několikadenní výlety do Alp. Tu obyčejně v horské chatrči odpočívali a se posilňovali; a když se naskytla příležitost, hráli otec a dcera některou píseň k tanci na dvou hudebních nástrojích, které si byli vzala s sebou, anebo vypůjčili od horalů.
Jednou hráli také k tanci v kterési odlehlé krajině, kde přítomní sedláci, neznajíce jich, dokonce to malé děvčátko obdarovali stříbrnými penězi.
Alžběta uschovala si tyto peníze a měla z nich vždy­cky velikou radost. »Toto jsou mé jediné peníze, jež jsem si ve svém životě vydělala«, řekla, ukazujíc je jednou již jako císařovna svým známým.
Jelikož neměla nikdy tolik peněz, aby mohla za ně ­kupovati dárky, tu často večer pletla pro své přátele v horách punčochy nebo šila některé části oděvu pro horaly. A vesničané z okolí Possenhofenu za to přímo zbožňovali malou Lízu.
Když burácely podzimní bouře v horách anebo když jí překvapil déšť, scházela sama s hor, aby se ukryla do některé z blízkých chat, hledajíc ochrany před nepohodou. Zasedla obyčejně ke krbu a rozmlouvala, a smála se s mla­dými i starými kolem.
Rodiče její nespatřovali v tom nic nepřípustného. Sám vévoda Max nalézal největší radost v tom, mohl-li se účastniti života bavorského lidu. A když se její matka dovídala, jak její dcera Alžběta dovádí se svými bratry, jak v horských chatrčích hraje na citeru a tím radost pů­sobí tančícím sedlákům, tu usmívala se dobromyslně a mnohdy dodala: »Vždyť ona je přece jenom ještě dítě. Později chci však sama převzíti její vychování«.
Při tomto stálém volném žití v Possenhofenu pohlí­žela na mohutné lesy a hory vůkol, jako na svou druhou

domovinu. Veliké, nádherné sály paláců zdály se jí stále a vždy u porovnání s nebem příliš těsnými a malými. - -
Tento zvláštní život v dětství nezůstal zajisté bez roz­hodujícího vlivu na její pozdější vývin a podává snad i klíč k porozumění tak mnohému v jejím vystupování, když byla pak císařovnou rakouskou.
Není pochyby, že její šťastné a nespoutané dětství bylo způsobilé připraviti ji ke všemu jinému, jen ne k posta­vení, které jí pak bylo tak záhy zaujmouti. -
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama