4.
»Růže Bavorska.« - Svatební cesta po Dunaji.
Dne 20. dubna r. 1854 nastoupila Alžběta svoji svatební cestu do Vídně, jsouc doprovázená svými rodiči a oběma nejstaršími sourozenci. Měšťané mnichovští á sedláci
*) Originál je rýmován. P. p.
z okolí se svými ženami a dětmi plnili již od rána ulice jejího rodného města.
Alžběta, jsouc dojata a přemožena radostnými pozdravy i bolesti nad odchodem, vstávala ve voze a se slzami v očích kývala zdravícímu ji lidu na rozloučenou. Parník »Město Řezno« odvážel vévodu a jeho rodinu po Dunaji ze Straubingu do Lince.
Jako o velikém svátku všude ustala denní práce. Neboť toho dne všechny myšlenky tisíců a statisíců jásajících patřily jedině očekávané Alžbětě.
V Pasově vstoupila na palubu deputace, která ji přivítala na hranicích říše.
V Linci vystoupila, aby mohla pokračovati v cestě, a přestoupila na jiný parník.
V Linci postavena byla nádherná slavobrána, a celé město leželo v moři vůně a květin. Na okolních výšinách plápolaly slavnostní ohně. Divadelní představeni, slavnostní průvody s pochodněmi a hudbou i serenády před domem, ve kterém tato šestnáctiletá nevěsta přenocovala, ukončovaly slavnostní den.
Druhý den z rána, 22. dubna, vstoupila se svou družinou na loď, aby pokračovala v plavbě po Dunaji. Zástupci města doprovodili ji až k lodi, a za srdečného holdování všech pokračováno bylo v plavbě. Parník »František Josef«, odvážející ji z Linců do Nussdorfu, byl celý ozdoben růžemi. Kajuta byla pobita purpurovým aksamitem a paluba lodi změněna v zahradu, plnou květin a vůně.
Bylo krásné jarní jitro.
Jásající lid vroubil řeku po obou březích. Každý, kdo jen mohl, přišel, aby viděl svoji budoucí císařovnu.
Vlajky vlály s kostelních věží a se střech domů. Pěvecké spolky dostavily se na vykázaná jim místa. A brzy zahlaholilo:
»Zachovej nám, Hospodine«
a ještě jiné písně.
Na lodi objevila se světle oblečená postava, jež spěchala s jedné strany lodi na druhou. Přes to, že ustavičně
musela děkovati na bouřlivé projevy lidu, zdálo se, že není pranic unavena.
Mezitím byly vykonány v Nussdorfě, přístavišti Vídně, veliké přípravy k slavnému uvítání. Od časných hodin ranních bylo již obyvatelstvo hlavního města na ulicích. S neochvějnou vytrvalostí čekal a bojoval lid mezi sebou, aby nebyl vytlačen se svých míst, kterých si s velikou námahou a napětím všech sil vydobyl.
V blízkosti mostu zřízen byl pavilon se širokou sloupovou síní, jehož pozlacené báně a brány zářily daleko široko. O polednách naplnila se síň nejvyšší říšskou šlechtou, důstojníky, duchovními a ostatními stavy, s vysokými úředníky státními a měšťany v čele. Na terase v pravo zaujali místa cizí vyslanci se svými dámami. Vlevo pak zasedli zástupci obce vídeňské a ostatních hlavních měst spojených zemí rakouských. Místo, kde měla loď přistáti, pokryto bylo koberci, a po obou stranách byly zřízeny tribuny pro členy císařského dvora.
V okolí Vídně bylo počasí toho rána pošmourné. Ale během dopoledne rozehnal prudký vítr mraky a obloha zářila čistou modří, když odpoledne signály ohlašovaly, že je vidět blížící se loď se svatebčany.
Právě o půl šesté hodině vstoupila Alžběta za hromového rachotu děl, za hudby a slavnostního vyzváněná zvonů na břeh. František Josef, který krátce před tím se objevil, pospíšil na palubu a objímal a líbal svoji nevěstu. Bezprostředně za ním následovali jeho rodiče, arcivévoda František Karel a arcivévodkyně Žofie. Matka císařova Alžbětu objala a vedla ji pak opět k svému synu. Konečně přišel očekávaný okamžik, kdy Alžběta, zavěšena jsouc v rámě císařovo, vstoupila do hlavního města. A tisíce hlasů provolávalo:
»Ať žije nevěsta císařova!« -
Uvítací volání Vídeňanů bylo tak mohutné a srdečné, že princezna zůstala stát několik minut jako přikována po boku svého ženicha. Slzy radosti a štěstí plnily její oči a stékaly jí po lících. Pohlédla dlouhým, upřeným pohledem na davy lidu, který s jižním zápalem jásal jí vstříc, kynula jim milostivým úsměvem na všechny strany a mávala kapesníkem nadšeným divákům.
Mnoho již tomu let a mnoho neštěstí a ztrát vniklo od té doby do rakouských zemí a v habsburský dům. Ale žijí ještě očití svědkové, kteří vzpomínají onoho okamžiku a mohou vyprávěli o tomto nádherném obrazu, jejž skýtala mladá kněžna, stojíc tu ve své ideální kráse.
Jízda z Nussdorfu do starého císařského hradu Schönbrunnu byla jediný jásot.
V půl sedmé dojeli ku bráně zámku. Zde uvítal císař znovu svoji nevěstu, načež ji vedl vzhůru po velkém hlavním schodišti, které bylo od shora až dolů vyzdobeno chvojím a tropickými květinami.
Mezitím shromáždily se bezpočetné davy lidu v zámecké zahradě. Když objevila se Alžběta s císařem na balkoně, zahřměly pozdravy na uvítanou, a tak nadšení Rakušanů vypuklo s novou silou. Zdálo se, že entusiasmus nebude míti konce, a Alžběta musila se během večera stále a stále ukazovati u okna.
Druhého dne došlo k slavnostnímu vjezdu do Vídně.
Podle starého zvyku a ve vší tichosti počala jízda od Schönbrunnu až k Tereziánské vojenské akademii; ale za to tím větší nádhera a oslavování uchystáno bylo nevěstě na zpáteční cestě z akademie až do dvorního hradu.
Když se průvod seřazoval, vrátila se Alžběta a její matka do komnat Theresiana.
Všechny domy ve Vídni a v předměstích byly vyzdobeny a ulice, jimiž měla jeti, byly mořem květu a vůně. »Most Alžbětin«, který spojuje Vídeň s předměstím, zvaným »Na Vídeňce«, byl právě toho dne vysvěcen a nazván jménem císařovniným.*) Zde seřadili se měšťané vídeňští a obecní rada, aby ji přivítali. Kolem osmi soch vynikajících a zasloužilých mužů, jež zdobily most, seskupeno bylo působivě šestnáct tisíc nejvzácnějších stromů a květinových skupin ze skleníků knížete Lichtensteina a Schwarzenberga.
Devět tisíc měšťanů tvořilo trojnásobný špalír až ke Korutanské bráně, a v malých mezerách od sebe stály mladé dívky a družičky, sypající růže.
*) Most tento byl r. 1898. několik dní před smrtí císařovny Alžběty, zbořen.
jakmile se průvod hnul, začala hřmíti děla a se všech kostelů vídeňských předměstí zněly zvnoy.
Střelba ustala, když Alžbětin kočár projížděl špalírem; avšak nyní hlásaly zvony ve vnitřní části města, že budoucí císařovna vstoupila na půdu starého, hlavního města.
Pozlacený, slavnostní kočár byl tažen osmi krásnými bělouši, jichž hlavy ozdobeny byly vysokými bílými chocholy. Také řemení a uzdy byly pozlaceny. Kočí, předjezdný a lokajové měli bílé paruky.
Ve voze seděla nevěsta a její matka. Mladá princezna měla na sobě šaty ze světle rudého atlasu, protkané stříbrným vyšíváním, a přes ně přehozený plášť, ovinutý růžemi. Okolo krku měla krajkovou šálu. V jejích bohatých pletencích vlasů zářil démantový diadém, propletený věnečkem červených a bílých růží.
A tak v pravém slova smyslu zasloužila si názvu »růže Bavorska«. -