4. »Růže Bavorska.«..

16. února 2009 v 8:00 |  prameny
4.

»Růže Bavorska.« - Svatební cesta po Dunaji.


Dne 20. dubna r. 1854 nastoupila Alžběta svoji sva­tební cestu do Vídně, jsouc doprovázená svými rodiči a oběma nejstaršími sourozenci. Měšťané mnichovští á sedláci
*) Originál je rýmován. P. p.

z okolí se svými ženami a dětmi plnili již od rána ulice jejího rodného města.
Alžběta, jsouc dojata a přemožena radostnými pozdra­vy i bolesti nad odchodem, vstávala ve voze a se slzami v očích kývala zdravícímu ji lidu na rozloučenou. Parník »Město Řezno« odvážel vévodu a jeho rodinu po Dunaji ze Straubingu do Lince.
Jako o velikém svátku všude ustala denní práce. Neboť toho dne všechny myšlenky tisíců a statisíců jása­jících patřily jedině očekávané Alžbětě.
V Pasově vstoupila na palubu deputace, která ji při­vítala na hranicích říše.
V Linci vystoupila, aby mohla pokračovati v cestě, a přestoupila na jiný parník.
V Linci postavena byla nádherná slavobrána, a celé město leželo v moři vůně a květin. Na okolních výšinách plápolaly slavnostní ohně. Divadelní představeni, slav­nostní průvody s pochodněmi a hudbou i serenády před domem, ve kterém tato šestnáctiletá nevěsta přenocovala, ukončovaly slavnostní den.
Druhý den z rána, 22. dubna, vstoupila se svou družinou na loď, aby pokračovala v plavbě po Dunaji. Zástupci města doprovodili ji až k lodi, a za srdečného holdování všech pokračováno bylo v plavbě. Parník »František Josef«, odvážející ji z Linců do Nussdorfu, byl celý ozdoben růžemi. Kajuta byla pobita purpurovým aksamitem a paluba lodi změněna v zahradu, plnou květin a vůně.
Bylo krásné jarní jitro.
Jásající lid vroubil řeku po obou březích. Každý, kdo jen mohl, přišel, aby viděl svoji budoucí císařovnu.
Vlajky vlály s kostelních věží a se střech domů. Pě­vecké spolky dostavily se na vykázaná jim místa. A brzy zahlaholilo:
»Zachovej nám, Hospodine«
a ještě jiné písně.
Na lodi objevila se světle oblečená postava, jež spě­chala s jedné strany lodi na druhou. Přes to, že ustavičně

musela děkovati na bouřlivé projevy lidu, zdálo se, že není pranic unavena.
Mezitím byly vykonány v Nussdorfě, přístavišti Vídně, veliké přípravy k slavnému uvítání. Od časných hodin ranních bylo již obyvatelstvo hlavního města na ulicích. S neochvějnou vytrvalostí čekal a bojoval lid mezi sebou, aby nebyl vytlačen se svých míst, kterých si s velikou námahou a napětím všech sil vydobyl.
V blízkosti mostu zřízen byl pavilon se širokou slou­povou síní, jehož pozlacené báně a brány zářily daleko široko. O polednách naplnila se síň nejvyšší říšskou šlech­tou, důstojníky, duchovními a ostatními stavy, s vysokými úředníky státními a měšťany v čele. Na terase v pravo zaujali místa cizí vyslanci se svými dámami. Vlevo pak zasedli zástupci obce vídeňské a ostatních hlavních měst spojených zemí rakouských. Místo, kde měla loď přistáti, pokryto bylo koberci, a po obou stranách byly zřízeny tribuny pro členy císařského dvora.
V okolí Vídně bylo počasí toho rána pošmourné. Ale během dopoledne rozehnal prudký vítr mraky a obloha zářila čistou modří, když odpoledne signály ohlašovaly, že je vidět blížící se loď se svatebčany.
Právě o půl šesté hodině vstoupila Alžběta za hro­mového rachotu děl, za hudby a slavnostního vyzváněná zvonů na břeh. František Josef, který krátce před tím se objevil, pospíšil na palubu a objímal a líbal svoji nevěstu. Bezprostředně za ním následovali jeho rodiče, arcivévoda František Karel a arcivévodkyně Žofie. Matka císařova Alžbětu objala a vedla ji pak opět k svému synu. Konečně přišel očekávaný okamžik, kdy Alžběta, zavěšena jsouc v rámě císařovo, vstoupila do hlavního města. A tisíce hlasů provolávalo:
»Ať žije nevěsta císařova!« -
Uvítací volání Vídeňanů bylo tak mohutné a srdečné, že princezna zůstala stát několik minut jako přikována po boku svého ženicha. Slzy radosti a štěstí plnily její oči a stékaly jí po lících. Pohlédla dlouhým, upřeným pohle­dem na davy lidu, který s jižním zápalem jásal jí vstříc, kynula jim milostivým úsměvem na všechny strany a má­vala kapesníkem nadšeným divákům.

Mnoho již tomu let a mnoho neštěstí a ztrát vniklo od té doby do rakouských zemí a v habsburský dům. Ale žijí ještě očití svědkové, kteří vzpomínají onoho okamžiku a mohou vyprávěli o tomto nádherném obrazu, jejž ský­tala mladá kněžna, stojíc tu ve své ideální kráse.
Jízda z Nussdorfu do starého císařského hradu Schönbrunnu byla jediný jásot.
V půl sedmé dojeli ku bráně zámku. Zde uvítal císař znovu svoji nevěstu, načež ji vedl vzhůru po velkém hlav­ním schodišti, které bylo od shora až dolů vyzdobeno chvojím a tropickými květinami.
Mezitím shromáždily se bezpočetné davy lidu v zá­mecké zahradě. Když objevila se Alžběta s císařem na balkoně, zahřměly pozdravy na uvítanou, a tak nadšení Rakušanů vypuklo s novou silou. Zdálo se, že entusiasmus nebude míti konce, a Alžběta musila se během večera stále a stále ukazovati u okna.
Druhého dne došlo k slavnostnímu vjezdu do Vídně.
Podle starého zvyku a ve vší tichosti počala jízda od Schönbrunnu až k Tereziánské vojenské akademii; ale za to tím větší nádhera a oslavování uchystáno bylo ne­věstě na zpáteční cestě z akademie až do dvorního hradu.
Když se průvod seřazoval, vrátila se Alžběta a její matka do komnat Theresiana.
Všechny domy ve Vídni a v předměstích byly vy­zdobeny a ulice, jimiž měla jeti, byly mořem květu a vůně. »Most Alžbětin«, který spojuje Vídeň s předměstím, zva­ným »Na Vídeňce«, byl právě toho dne vysvěcen a nazván jménem císařovniným.*) Zde seřadili se měšťané vídeňští a obecní rada, aby ji přivítali. Kolem osmi soch vynikajících a zasloužilých mužů, jež zdobily most, se­skupeno bylo působivě šestnáct tisíc nejvzácnějších stro­mů a květinových skupin ze skleníků knížete Lichtensteina a Schwarzenberga.
Devět tisíc měšťanů tvořilo trojnásobný špalír až ke Korutanské bráně, a v malých mezerách od sebe stály mladé dívky a družičky, sypající růže.
*) Most tento byl r. 1898. několik dní před smrtí císařovny Alžběty, zbořen.

jakmile se průvod hnul, začala hřmíti děla a se všech kostelů vídeňských předměstí zněly zvnoy.
Střelba ustala, když Alžbětin kočár projížděl špalí­rem; avšak nyní hlásaly zvony ve vnitřní části města, že budoucí císařovna vstoupila na půdu starého, hlav­ního města.
Pozlacený, slavnostní kočár byl tažen osmi krásnými bělouši, jichž hlavy ozdobeny byly vysokými bílými cho­choly. Také řemení a uzdy byly pozlaceny. Kočí, předjezdný a lokajové měli bílé paruky.
Ve voze seděla nevěsta a její matka. Mladá princezna měla na sobě šaty ze světle rudého atlasu, protkané stří­brným vyšíváním, a přes ně přehozený plášť, ovinutý rů­žemi. Okolo krku měla krajkovou šálu. V jejích bohatých pletencích vlasů zářil démantový diadém, propletený vě­nečkem červených a bílých růží.
A tak v pravém slova smyslu zasloužila si názvu »růže Bavorska«. -
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama