6.První obtíže v nových poměrech.

23. února 2009 v 8:00 |  prameny
6.

První obtíže v nových poměrech.

Když se Alžběta vdala, říkalo se právem, že jest nejmladší a také i nejkrásnější císařovnou, jež kdy třímala žezlo Habsburků.
Její postava byla vymoká a neobyčejně štíhlá, její ruce u nohy byly malé a krásně formovány. Její dětské tahy v obličeji byly pravidelné a jemné. Kolem jejích rtů po­hrával si překrásný úsměv, jimž se v jejích šťastných dnech dosti často a rád objevoval. Její oči byly temně modré a hluboké. Její pleť byla jako krev a mléko a do­dávala jí výrazu velkolepé krásy v rámci tmavých vlasů, které, když je rozpustila, splývaly po ní jako husté, dlou­hé roucho. Někdy nechala je, rozdělené v osm těžkých pletenců, volně viseti přes ramena, jindy ovíjela je jako diadém kolem své hlavy. Následkem této neobyčejné hoj­nosti vlasů bylo přirozeno, že nosila hlavu vysoko po­zdviženu, zachovávajíc držení cele královského majestátu.
Nemajíc životní zkušenosti a znalosti lidí a naplněna jsouc důvěřivým teplem prvního mládí, zřela život před sebou jako jedinou slavnost: měla za to, že věrná laská bude ji ovívati po všechny dny, a že všechna srdce bíti budou pro ni. Chtěla býti svému blízkému okolí i svému národu nezměrně dobrým geniem.
Avšak po ruchu prvních slavností následovala v zápětí hojná rozčarovaní. Byl-li střední stav na počátku se svojí císařovnou úplně spokojen, neubylo tomu tak později ve vyš­ších kruzích. Rakouská šlechta se v Evropě nejvíce vyvyšuje; a v kruzích této se shledávalo, že tato kněžna z poboční linie bavorského domu královského je příliš mladá a především ne dosti vznešená, aby byla jejich císařovnou.

Alžběta se potkávala se srdci uzavřenými místo ote­vřenými, s hradbou nevole a chladna i s úskoky. Ona, jež myslila, že se stana zářícím střediskem všech zájmů a holdování, cítila se zarmoucna a zklamána a musila pro­žívati i to, že se mnozí se žárlivostí snažili vylučovati ji z pocty a vlivu, jichž se jí dostávalo.
Bylo to neštěstím pro ni, že tak záhy zaujala místo, jež kladlo obzvláště vysoké požadavky na znalost lidí, takt a obratnost, aniž byla svou výchovou na ně připra­vena, aby je mohla splniti. Byla prostosrdečné, naivní po­vahy, -- ubohý ptáček, který opustil domácí hnízdo dříve, než se naučil létati.
Všichni, v Bavořích, kdo ji znali, milovali ji. Doma cítila bezprostřední radost ze života, radost, která jí připomínala hory a lesy, jež tak velice milovala. Všude, kam čtveračivě a ráda vstupovala, přinášela s sebou zdra­vý dech. Hlava, ovinutá dlouhými, temnými vlasy, spočívala jí směle na ramenou, zatím co temně modré oči po­zorovaly s otevřeným výrazem, který právě tak byl vzdálen koketerie jako rozpaků.
Svým zrozením jsouc oboustranně členem rodu wittelsbašského, zdědila známky tohoto rodu v nejvyšším stupni: byla neodvislá a hrdá, pravdymilovná a statečná.
O sobě a pro sebe byly její přirozenost a pravdymilovnost vysokými ctnostmi; ale tyto ctnosti staly se jí právě nebezpečnými, poněvadž nedovedla uzpůsobiti je tak, aby se hodily pro dvorský život.
Svěžest a jarost, jež v ní spočívaly, nehodily se do hradu Schönbrunnu.
V dřívější kapitole jsme viděli, že její vzdělání ne­bylo ještě dokončeno ani později, když stala se císařov­nou. Ano, toto právě teprve sotva počínalo. Práce, a přísné myšlení nenalezlo až dosud místa v jejím žití.
To vědělo se při dvoře vídeňském, a domnívali se tudíž, že ji mohou potěšiti hravými prostředky marnivosti a že může býti lichocením dovedena, tam, kam si přáli.
Ale nahlédli brzy, že se zmýlili. Ovšem, byla ještě mladá, ale s ostatními vlastnostmi svého rodu zdědila také bohaté a rozmanité nadání Wittelsbašských. Její duch obsáhl se zručností vše, co ji zajímalo; a dovedla s velikou

určitosti voliti i zavrhovati. Tak silná osobnost zpečovala se odložiti svoji individualitu a nechati se vtěsnati do ke­límků dvorních způsobů.
Dny v dvorním hradě, jež byly jeden jako druhý, unavovaly jejího čilého ducha. Od prvního okamžiku bylo zřejmo, že se jí nádhera a ceremonie ošklivily. Jak­koliv byla i v jiných vztazích málo podobna Marii Antoinettě, nenáviděla etiketu právě tak, jako tato nešťastná královna.
Dvořané vídeňští, kteří žili podle zákonů etikety téměř od toho dne, kdy spatřili světlo světa, dívali se na etiketu jako na přirozenou a nepostradatelnou; zákony její byly jim rámcem jejich vnějšího života, ba staly se mocí zvyku skoro pravidlem jejich citů. Volný pták bavor­ských Alp však shledal rakouské dvorní způsoby směš­nými a malichernými, Alžběta nemohla volně dýchati v tomto dusném vzduchu, kde každým okamžikem cítila, že její křídla jsou svázána.
Boj proti starým způsobům a novému okolí byl pro ni neobyčejně těžký. Vzbudilo to ihned bouři rozhořčení, jakmile zamítla zúčastniti se oficielní snídaně, při níž po­dáváno bylo mnoho teplých jídel, žádajíc, aby jí přinesli chléb, uzenku a sklenici mnichovského piva.
Nižší služebnictvo mělo jí velmi za zlé, že boty a střevíce nosila celý měsíc, místo aby si vzala každý den nový pár. Zejména sluhové se domnívali, že by si mohli rozděliti mezi sebou obnošenou obuv; a odtud nelíbily se jim její prosté zvyky vůbec.
V jedné z nejpřednějších dvorních společností, kde Alžběta předsedala, svlékla, si proti všemu zvyku a ob­vyklosti rukavičky. S poděšením upozornila ji starší dvorní dáma, že zavrhuje formy.
»Proč by to nemělo být dovoleno?« ptala se císařovna.
»Protože jest to odchylka od pravidla«, zněla odpověď.
»Tedy pro dnešek mějme odchylku za pravidlo«, řek­la Alžběta.
Žádný mladý manžel nemohl býti do své choti zami­lovanější, než byl František Josef. Pociťoval radost nad tím, že našel svou choť bez pomoci příbuzných a vyslanců.
»Jsem zamilován jako poručík a šťasten, jako bůh«, psal svému příteli po svatbě.

Avšak bylo též zapotřebí veškeré jeho lásky, aby toto dítě, jež bylo zvyklé proháněti se podle libosti, smířil se všemi svazky, které jí ukládalo její postavení jako vlád­kyni rakouské a uherské. Docházelo brzy ku všelikým srážkám mezi staršími dámami dvora a mladou císařovnou; a často musil císař vstoupiti mezi ně, aby zjednali mír. Dovoloval jí rád trochu uvolniti přísné svazky ze starých časů, ale nesměl jí přece dovoliti, aby zaváděla nějaké nové způsoby. Její snaha po svobodě přiváděla proto změny v trpělivosti mladého manžela.
Císařovna milovala svého Františka vroucně; ale přece ne týmž způsobem, jako on ji. Přes její prudký temperament, jenž často zjevně vystupoval, zejména v pozdějších jejích letech, ležel v její povaze při projevech lásky jistý vrozený chlad. Byla oproti jeho vášnivým citům trochu plachá, ostýchavá a chránila si ve svém poměru k němu čistotu dětské duše.
Její tchyně byla až dosud neomezenou vládkyní u dvora. Arcivévodkyně Žofie opatřila si rázně toto mocné postavení: během prvních, velmi těžkých panovnických let svého syna stala se mu účinnou podporou. Jsouc inteligentní jako málokdo, získala si osudné nadvlády nad císařem, jenž lehce podléhal vlivům. A pokud bylo možno, vládla netoliko v politickém, nýbrž i v sou­kromém jeho životě a nebyla naprosto ochotna, byť i jen něčeho ze své moci se vzdáti. První místo na straně Františka Josefa ponechala si sama pro sebe; nepomýšlela ani okamžik na to, aby ustoupila před svou sedmnácti­letou neteří.
Sotva lze si mysliti dvě ženy, jež měly tak málo pod­mínek, aby si navzájem rozuměly, jako tato tchyně a snacha, ačkoliv pocházely z téhož domu.
Arcivévodkyně Žofie byla velmi žádostiva moci. Alžběta necenila moc obzvláště vysoko, a touha po pano­vání byla jí cizí.
Teta byla zkušená světa; mladá císařovna neznala ještě života. Žofie ovládala císaře; ji ale ovládali duchovní. Alžběta ctila Boha v přírodě. Nejraději vyhýbala se
všem církevním slavnostem, a moc kněží byla jí nená­viděna.


Starší dáma milovala ceremonie, aby sama hrála při dvoru první úlohu. Alžběta vyhýbala se nejraději všemu co nazývalo se ceremonií.
Arcivévodkyně měla nesprávné mínění, že toto dítě, které tak neočekávaně obdrželo císařskou korunu, mohlo by býti ovládáno, kdyby je někdo neustále bavil. Avšak Alžběta byla zcela prosta marnivosti. Nepřála si nikdy státi se císařovnou nebo královnou pro lesk tohoto posta­vení; nemilovala pobytu v jednom městě. Bylo by jí asi bývalo milejší, kdyby její František byl býval pocházel z neznámého knížecího rodu, aby i nadále mohla hověti své zálibě pro život v přírodě, jak toho byla užívala plnou douškou jako mladá princezna.
Arcivévodkyně Žofie působila na svoji neteř z po­čátku naléhavě, později dokonce jí i odporujíc.
Víme, že nevěsta císaře Františka Josefa přišla do Vídně se srdcem plným nadějí a snů; přišla současné s vědomím, že od nynějška zaujme první místo po boku svého manžela. Avšak její tchyně klidně odstrčila ji téměř všude, kde chtěla vystupovati podle svých práv jako cí­sařovna. Rozdrtila rozvážně její naděje a zráčila tvrdou rukou její sny touhy. Bez ohledu na pocity své snachy přehlížela tuto při každé pohnutce.
»Madame Mère«, jak Žofii nazývali, ačkoliv se nerovnala v žádném ohledu Napoleonově skromné matce, byla i velmoc, jejíž přátelství si udržovati bylo nanejvýše chytré. Mimo to bylo mínění, že František Josef je ve věcech lásky nestálý a snadno podléhá vlivům, takže by mohl vůči své choti brzo ochladnouti. Alžbětina nezkušenost činila ji málo obratnou, aby kladla odpor dvorským pletichám. A všichni viděli předem, že tchyně v tomto vzájemném boji mohla by zvítěziti.
Přes to byla císařovna v širokých vrstvách Vídeňanů velmi oblíbena. Když zajímavé toto sedmnáctileté dítě jelo koňmo po boku císařové vídenským Praterem, podmanilo
si všechny a musilo si podmaniti svojí krásou a pří­větivostí.
Ala starší dvořané setkávali, se s ní, jak již dříve podotčeno, s jakousi chladnou nevážností, která by byla paní menší duševní síly mohla zničiti. Ubohá dcera vévodova musila si nechati líbit neustálé narážky, že není hodná úcty jí projevené.

Její hrdé srdce nedovedlo se nikterak vpraviti do tísně takovéhoto podceňování.
Jest těžko roztomlie mluviti hlasem dušeným slzami; jest těžko smáti se, když na blízku je pláč; jest těžko svůj zevnějšek stavěti do nejkrásnějšího světla, když by člo­věk nejraději vyhledal temný koutek, aby se oddal svému bolu.
Alžběta byla nervosní povaha. Později dokázala, že ve velikých okamžicích mohla přinésti i veliké oběti, ale každodenně malou oběť přinášeti, neleželo v její povaze. Viděla, že jejím nejkrásnějším myšlenkám není poroz­uměno, její nejlepší vůle že není chápána, a tak osaměla na svém vlastním dvoře.
Císař prokazoval jí ustavičně největší pozornost, leč i mezi manžely docházelo k nedorozuměním, jež ži­vena byla na jedné straně uraženou hrdostí mladé choti, na druhé straně snahami tchyně, aby ji v očích synových snížila. Ačkoliv milovala svého manžela, vzda­lovala se od něho. Nechtěla, býti obtížným dítětem, jak ji nazývala arcivévodkyně Žofie.
Zmocnila se jí lítost, výraz to tiché starosti, což jí bylo dříve cizí. Ale tato pravdymilovná, silná, dozrávající duše měla také okamžiky prudké netrpělivosti, jež nepřispěly k tomu, aby si zjednala přátel. Pociťovala odpor proti chladnému světu, v němž žila, proti světu, plnému sebelásky, sobectví a žádostivosti zisku a moci. Jsouc nervosní a nerozvážná, stavěla se na obranu proti stálému pronásledování. Jednala s dámami, které byly na straně tchyně, okázale chladně a věnovala svou přízeň jiným, kteří ji klamali a stávali se jejími zrádci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dolores Dolores | 23. února 2009 v 18:01 | Reagovat

Co říkáš tomu filmu o Rudolfovi? Nechceš tu na toto téma uspořádat malou diskusi? Docela ráda bych znala názory ostatních.

2 kiralyne kiralyne | E-mail | 23. března 2009 v 15:01 | Reagovat

Dolores: jestli myslíš ten 2-dílný co běžel na ČT1, tak na ten jsem vůbec ani nekoukala. Odrazovalo mě od toho hned několik věcí-vzhled herců a hlavně to jak to pojali, že Mary byla Rudolfovou životní láskou, nebo tak něco. Docela mě pak šokovalo, když jsem zjistila, že na něm měla údajně spolupracovat spisovatelka Brigitte Hamann.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama