7. Cesty v říši....

25. února 2009 v 8:00 |  prameny
7.

Cesty v říši. - Mateřské starosti.


Ničeho nebyla císařovna původně tak daleka jako přání, aby mohla seděti v osamělé velebnosti na trůně, obklopena jen některými vyvolenými, vysoce postavenými rodinami. Toužila vystoupiti mezi lid a poznávati své pod­dané a své země.

Na počátku svého manželství byla velmi často na vídeňských ulicích. Když jela hlavním městem, sbíhal se lid okamžité kolem ní. Všichni hrnuli se těsně k ní, strkali a vráželi do sebe, vyskakovali téměř na její kočár, závodili za žertů a smíchu, snažíce se spatřiti ji z největší možné blízkosti.
Nemajíc úmyslu dříve někomu to sděliti a doprovázena toliko jednou dvorní dámou, šla jednoho dne procházkou po městě. Na jednom z nejživějších míst vstoupila do obchodu, v jehož výkladu spatřila jakýsi předmět, který ji zajímal. Nebylo pro ni zrovna příjemným přejkvapením, když - chtějíc odejíti - spatřila před krámem sta lidi, hlavu na, hlavě. Jenom s pomocí policie- a po veliké ná­maze poštěstilo se, učiniti jí místo. Tato procházka vyvo­lala u dvora největší nelibost.
»Její Veličenstvo myslí patrně, že je ještě v bavor­ských horách. Zapomíná, že jest císařovnou rakouskou a čím jest povinována postavení svého manžela«, šuškalo se kolem ní.
Poděšena výpadem při tomto prvním pokusu, mísiti se mezi lid, snažila se od nynějška, jak jen bylo možno, neukazovati se na frekventovaných místech; omezila tím své procházky na uzavřené části zámecké zahrady a na sady Schönbrunnské.
Ale že se zcela vzdalovala, také nebylo dvoru po chuti. Titíž lidé, kteří jí prve vytýkali, že šla na procházku po ulicích, vytýkali jí nyní, že tak nečiní.
»Císařovna zapomíná, co vyžaduje její postavení a že jest její povinností, ukazovati se lidu, jak jen možno nejčastěji«, říkalo se teď.
Nevlídné úsudky, jež stíhaly mladou císařovnu, způso­bovaly jen to, že se vždy víc a více hroužila do sebe. Zlo­myslní dvořané způsobili tím škodu, která nebyla nikdy odčiněna. Neboť císařovna, když byla starší a zralejší a když se stala samostatnější, ztratila potěšení ukazovati se v hlavním městě.
V její povaze dřímaly zděděné náklonnosti k tomu, aby vedla život člověka, jenž ustoupil a z povzdáli pozo­ruje. A jakmile jednou naučila se milovati samotu a její

kouzlo, stala se jí tato příliš milou, než aby se jí byla chtěla opět vzdáti.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Ve vzdálenějších částech říše habsburské, v Čechách, na Moravě, v Haliči a v Uhrách, čekali s touhou na to, aby ji uvítali.
Císařští manželé podnikli také brzy více kratších cest. Několik měsíců po svatbě navštívili František Josef a jeho choť Moravu a Čechy.
V září r. 1856 procestovali císařští manželé společné rakouské Alpy. Byla to návštěva, která ještě podnes žije v obrazech a písních i v upomínkách obyvatelů všech salaší a od světa odloučených horských údolí.
Z Heiligenblutu, kde na tamější faře přespali, vy­stoupil císař s císařovnou na Veliký Glockner. O čtvrté hodině z rána byli na mši v kostelíku, ještě před tím, než nastoupili další cestu. Doprovázeni několika obeznalými průvodci, počali vystupovati na horu. Alžběta jela část cesty na koni, zatím co její manžel šel pěšky. 1800 metrů nad mořem natrhal na strmém úbočí kytici protěží. Podal ji své chotí, se slovy:
»Toto jsou první protěže, jež jsem ve svém životě natrhal.«
V tak zvané Wallnerově chatě zdržela se císařovna, aby si odpočinula, zatím co císař František Josef vystou­pil na vysoké Glocknerské sedlo (2400 m nad mořem). Na památku na toto vystoupení obdržela Wallnerova chata jméno »Alžbětin odpočinek«.
Od Velikého Glockneru vedla cesta do Štýrska, kde se teprve zastavili. Večer 11. září stihli císařští manželé Štýrský Hradec, který zářil v jediném moři světel a kdež, jako všude na ostatní cestě, přijati byli s velikým jásotem.
Dne 17. listopadu téhož roku cestovali oba po ital­ských provinciích, které tehdy tvořily ještě část jejich říše; válečná loď »Alžběta« vezla je z Terstu do Benátek.
Byli na to připraveni, že tehdejší politické poměry a nevole Vlachů proti rakouskému panství mohly by vy­zníti v chladné uvítání. Ale »Vládkyně Adrie« jak na­zývaly se malebné Benátky, oděla se v zářící nádheru,

aby pozdravila mladou císařovnu. Náměstí sv. Marka bylo osvětleno a pořádán byl skvělý maškarní ples.
Alžběta získávala svou roztomilostí a krásou všechna srdce, ženy z lidu padaly před ní na kolena a líbaly jí ruce. A císař František Josef řekl k ní:
»Tvůj půvab více přispěl k získáni tohoto národa, než by zmohlo veškeré mé vojsko se svými bodáky a děly.«
Také v Miláně bylo přijetí tak srdečné, že císař po­hnut zvolal: ,
»Zapomněl jsem na všechny dřívější urážky!«
V den prvních narozenin, jež Alžběta v Rakousku prožila, vyslal zemský sněm v Budapešti deputaci, aby jí blahopřála a poprosila ji, aby brzy navštívila také Uhry.
Ona na to odpověděla:
»Poněvadž mne Prozřetelnost spojila stejně milými jako nerozlučnými svazky s královstvím uherským, bylo jeho blaho předmětem mé nejupřímnější účasti. Mé city pro tuto zemi ještě více oživly vaším srdečným blaho­přáním, jehož se mi dnes dostalo a jež našlo ve vaší řečí tak nadšený výraz. Přijměte můj hluboce procítěný dík; a vyřiďte svému národu, který vás poslal, prozatím moje nejvřelejší pozdravy. Snad bude mi brzy dopřáno vyplniti přání země a ukázati se ve středu Uher«.
Jak známo, byl císař František Josef ještě jinoch, když jeho strýc, císař Ferdinand.*) zřekl se trůnu a vrátil se do Prahy, aby tam dovršil dny svého života.
»Mladičký kníže«, jak s oblibou byl nazýván osmnácti­letý panovník habsburské říše od svých nepřátel, musil téměř současně se svým nastoupením vlády vytáhnouti proti Maďarům, kteří se vzbouřili.
Jeho vlastní síly nedostačovaly k tomu, aby nepokoje udusil. Zdálo se nutným, požádati Rusko o přispění. Car Mikuláš dal mu k disposici 100 000 svých vojáků a tak s jejich pomocí zkrotil František Josef odbojný národ.
Uherská revoluce z let 1848-1849 byla přísně po­tlačena. Nesčíslná města, vesnice a panství lehla popelem; a zem a lidé krváceli skorem z nevyhojitelných ran.
Se zavilým vztekem snášel národ svůj tvrdý osud. Když byl ještě svoboden navštívil několikrát František
*) Dobrotivý. P. p.

Josef Uhry, jelikož tam zavládly pokojnější poměry; ale tyto cesty nepřispívaly ani v nejmenším k tomu, aby ne­návistné smýšlení proti němu bylo zmírněno, nebo aby byl zlomen tuhý, pasivní odpor národa.
Když za pět let později přivedl si svoji choť, trvala tato nenávist ještě. Víme, že císař při svém sňatku udělil milost politickým zločincům ve svých zemích. A na projev laskavosti s jeho strany bylo odpověděno konečně s druhé strany smířlivou cestou. První známky přátelštější nálady Maďarů neplatily však jemu nýbrž královně. Byl to její úsměv, který roztavoval led v srdci Maďarů, její dobrotivost a krása, jež položily první základ k jejich lepšímu poměru mezi tímto národem a jeho královským domem.
Zvědělo se, že Alžběta s horlivostí se oddala studiu maďarské řeči, jedné z nejtěžších v Evropě. Vědělo se, že chránila umění té země a že se zajímala o její obyčeje a zvyky. Vědělo se dále, že osud Maďarů, ať dobro či zlo, jest osudem jednoho z mála těch území, na nichž snažila se uplatniti svůj politický vliv, a vypravovalo se, že cí­sařovna plakala vždy při příležitostech, kdy její choť zpě­čoval se vyhověti přáním Maďarů.
Jest na snadě položiti si otázku, co asi mohlo býti příčinou toho, že tato kněžna, která narodila se daleko od Uher, která nikdy ve svém mládí nezaslechla zvuků maďarské řeči a která nikdy o tom nesnila, že přijde s touto říší do stkyu, tak záhy a tak vřele nadchla se pro Maďary. Záhadu tu možno rozluštiti jen psychologicky.
Když vstoupila do vídeňského dvorního hradu, uvnitř jehož zdí bylo jí určeno budoucně žíti, shledala tam náladu, jež naplněna byla hlubokým odporem proti maďarskému národu. Každý svobodomyslný pohyb hnusil se arcivévodkyni Žofii - vládnoucímu duchu dvora - a duchovenstvu, i rakouskému dvoru a státníkům, kteří byli jejími pomoc­níky. Ještě žilo se pod čerstvým dojmem pokusu Maďarů, kteří chtěli setřásti své okovy; a mladá císařovna slýchala mnohá tvrdá slova a nepříznivé úsudky o svých poddaných za Litavou.
Alžběta byla povaha oposiční.
Při své hotové samostatné povaze přála si přiblížiti se poměrům, aby se mohla, z vlastního názoru přesvědčiti, jak dalece má či nemá dvůr pravdu.

Při tom nabyla brzy zcela jiného dojmu, jež jaký snažili se v ní prve vzbuditi. Cítila se vábena otevřenou, věrnou a rytířskou povahou Maďarů a jejich vlastnostmi jež byly spřízněny s povahou její.
Doufala, že pomocí jazyka pozná nejvnitrnější bytí národa. Začala tedy řeč jejich studovati vážně a horlivě a žádná obtíž jí při tom nezastrašila.
Naučila se ji nejen dokonale ovládati, nýbrž mluvila jí, jako kdyby byla v zemi té narozena. Pohotovostí v maďarské řeči předčila všechny dřívější členy habsburského panovnického domu.
»Císařovna Alžběta, mluví naší řečí bez jakýchkoliv stop cizího přízvuku«, řekl maďarský básník Mořic Jókai, »mluví touto jako nějaká bodrá venkovská žena - ne tak afektovaně, jako většina dam naší aristokracie. Ještě zní mi ty stříbrojasné zvuky jejího hlasu v uších.«
Její první maďarský učitel byl starý profesor, jménem Homoky. Jeho vyučovací metoda byla nadmíru unavující. Ale ani to nemohlo odstrašiti její horlivost, aby dosáhla vytčeného cíle.
Po mnoha létech ptala se jednoho pána, který v Theresianu také poslouchal Homokyho jako učitele.
»Musil jste také tolik psát? - Musila, jsem tolik psát, že mne až prsty bolely,« připojila.
Homoky učil ji maďarské mluvnici a přivedl to tak daleko, že Alžběta mohla rozuměti obsahu lehčích knih. To však jí nedostačovalo. Přála si svůj sloh zlepšiti a za­okrouhliti i získati si základní znalost maďarské literatury
Dr. Max Falk, který tehdy žil ve Vídni jako žurna­lista, byl jejím učitelem.*)
Pojal své postavení jinak, než to byl učinil Homoky. Jím povzbuzena, začla čísti nejlepší maďarské spisovatele. A v stejném čase přednášel jí dějiny národa a zdržel se zejména při novější době. A Arnethem uveřejněnou francouzskou korespondenci mezi Josefem II. Rakous­kým a Kateřinou II. Ruskou, musila přeložiti do maďar-
*) Dr. Max Falk, nyní šéfredaktor časopisu "Pester Lloyd" a člen uherského zemského sněmu, vylíčil ve svých "Vzpomínkách" dobu, kdy byl císařovniným učitelem. V knize té podál nám nejzajíma­vější zprávy, jež dosud o Alžbětě byly napsány.

štiny. Byla to práce, jež ji připravovala obzvláštní zábavu, a kterou konala se zájmem.
Max Falk byl nadšen její pílí a téměř pedantskou přesností, s niž plnila svoje povinnosti jako žákyně, a to jak v hodinách, tak i mimo ně. Jedoho rána podala mu
svůj písemný překlad do maďarštiny a pravila:
»Včera byla jsem po celý den zaneprázdněna audi­encemi; a večer byl dvorní koncert. Po koncertě byla jsem tak unavena, že jsem šla okamžitě spát. Sotva jsem ulehla, vzpomněla jsem si, že jsem ještě nenapsala své maďarské slohové práce. Tu vytrhla jsem list z almanachu, který ležel na mém nočním stolku, a přeložila jsem jednu povídku. Promiňte, že je napsána tužkou!«
Trvalo více let, než vykonala svoji první návštěvu v Uhrách. V květnu r. 1857 odcestoval tam konečně František Josef se svou chotí. Skvělé přijetí bylo uchystáno při jejím příchodu.
Mladá královna byla s jásotem pozdravována.
Císařští manželé chystali velikou okružní cestu v zemi, která však náhle musila býti přerušena.
Císař a císařovna měli tehdy dvě malá děcka: arcivévodkyni Žofii a Giselu. Sotvaže byl dvůr v královském hradě budínském k jejich pobytu připraven, došla zpráva, že onemocněla dvouletá Žofie.
Lékaři zasílali nejdříve zprávy, jež starostlivou matku uklidňovaly. Ale při příjezdu do Debrecína, dne 28. května, ležely tu již dopisy, které oznamovaly, že se stav nemocné zhoršil. Rodiče vrátili se okamžitě do Budapešti A druhého dne večer zemřelo jejich nejstarší dítě.
Se slzami v očích opouštěla Alžběta Uhry. A jediná z prvních velikých starostí postihla ji za jejího prvního pobytu v Uhrách. Snad připoutala ji tato starost ještě více k tomuto národu, který si později ve svém životě tak velice zamilovala, a od něhož byla zase milována a ctěna jako matka a anděl strážný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | E-mail | 9. března 2009 v 20:31 | Reagovat

Byla jsem požádána autorkou blogu,která momentálně dlouhodobě nemá přístup k internetu,abych vám místo ní,že jsou k mání knihy Atentát,Smrt císařovny Alžběty od Matrayové a Krugera a kniha Nebe lásky,peklo manželství od Weissensteinera.Případní zájemci ať píšou na můj mail.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama