10.Na Korfu...

26. března 2009 v 8:00 |  prameny
10.

Na Korfu*). - Návrat domů. - Útěk z Vídně. - Císařovna za války r. 1866

Pobyt na Madeiře nepřinesl však trvalého zlepšení, jak se všeobecně očekávalo. Sotvaže se císařovna zdržovala několik týdnů zase v Rakousku, vrátil se kašel, a ona cítila se opět slabá a nemocná.
Počali se obávati, že se její tělesný lékař zmýlil v povaze její nemoci. Aby ji upokojili, byl povolán lékař jejích rodičů, který ji znal od jejího mládí. Tento objevil, že císařovna netrpí vysílením, nýbrž vážnou břišní nemocí.
Oba lékaři byli toho náhledu, že musí co možná nejdříve opět odjeti. Určili jí, aby tentokráte volila blíž ležící léčebné místo na ostrově Korfu a od Madeiry aby upustila.
Sotva měsíc po svém návratu odjela na tento ostrov, kamž šťastně dostihla po třídenní cestě po moři.
Ve Vídni se určitě domnívali, že nyní svých sil nikdy již opět nenabude a že jí vůbec již není vyměřena dlouhá doba života.
Její tělesný lékař ji doprovázel. Její obydlí,vzdálené půl hodiny od hlavního města ostrova Korfu, kylo obklopeno zahradami a sady.
Byly brány všemožné ohledy na její slabost. Aby nemocná nebyla vyrušována, byla zastavena dělová střelba, která ozývala se jindy s pevnosti vždy z rána a na večer.
Císařovna cítila se pobytem na ostrově Korfu obzvláště příjemně dotčena. Ukázalo se v krátkém čase, že toto podnebí bylo pro její stav zřejmě příznivější, než podnebí na Madeiře. A již záhy po jejím příchodu bylo znamenati podstatné zlepšení.
*) Ostrov, ležící proti pobřeží albánskému: patří Řecku.
P. p.

Nedaleko domu, kde bydlela, týčila se hora Aja Kyriahi, na jejímž vrcholu stál malý, osamělý kostelík, obklopený krásnými cypřiši. Každého rána, ještě než slunce vyšlo, vystupovala na tento vrch.
A ještě po mnoha letech vyhledávala vždy znovu toto místo, kdykoliv přišla na ostrov.
»Miluji toto místo«, říkala; »zde mohla bych zapříti i svou zálibu v cestování, a zůstati tu provždy«.
Její sestra Helena z Thurnu a Taxis přišla také na Korfu a zůstala po celý ten čas u ní. Také císař František Josef navštívil ji zde několikráte.
Po uplynutí několika měsíců přišla do Vídně radostná zpráva, že císařovna zdá se býti téměř uzdravena. Koncem měsíce října opustila ostrov a odcestovala do Benátek, kdež chtěla přezimovati.
Viděli jsme již dříve, že si získala srdce všech hned při své první návštěvě v Benátkách. Přes politické napětí, které se během posledních let nezměnilo, mohla se i tentokráte opět potěšiti vřelou sympatií národa.
Jelikož uvykla si zde na přechodné podnebí, obda­rovaly u Išl a Kisinkygen novými silami.
Ještě slavnostnější přijetí, než jakého dostalo se ji v Terstu při návratu z Madeiry, bylo jí přichystáno, když konečně dne 14. srpna r. 1862 vjížděla opět do Vídně. Celé město bylo tehdy osvětleno. »Bůh ochraňuj naši matku země!«, »Vítej nám, Alžběto!« a podobné pozdravy byly všude umístěny. Pěvecké spolky hlavního města skládaly jí svůj hold. A 16.000 pochodní vzplálo, zatím co starosta města Zelinka nadšenou řečí dával výraz radosti Vídeňanů nad jejím návratem.
»Se vřelou radostí, kterou pociťuji při svém návratu do Vídně, je spojena i má vděčnost za oslavné přivítání, jímž překvapili jste mne zde, v mé druhé domovině«, od­pověděla císařovna »Ano, Vídeň a Rakousko staly se mi ještě milejšími a dražšími svojí účastí, projevenou mně i mému císařskému chotí tak mnohými a dojemnými dů­kazy ze všech končin říše v době mé nemoci. Prosím vás, abyste vyslovili můj dík všem, kdož se zúčastnili na tomto mém přijetí. Doufám, že štěstí, jež pociťuji z toho,

že mohu dlíti ve vašem středu, potrvá i nadále a že nebude ničím zkaleno.«
Alžběta byla toho dne přivítána se stejným téměř jásotem jako tehdy, když přijela jako nevěsta; všichni pozdravovali ji s nejdojemnější účastí.
Mohlo se tehdy tušiti v tom něco zlého, když vyslovila přání, aby její pobyt ve Vídni nebyl přerušen a štěstí její aby nebylo zkaleno?
Rozhodně však bylo jejího pobytu ve Vídni opět na krátko.
Neočekávaně, bez jakéhokoliv úmyslu někomu to sděliti, odjela za několik týdnů nanovo z rakouského hlavního města. Přes srdečné shledání vynořily se asi opět staré manželské nesnáze.
Císař odebral se za ní, aby dosáhl smíření. Avšak císařovna se vzdalovala a činila vše, aby mu unikla, a odvracela se unavena a nevrlá.
Právě proto, že Alžběta oplývala vlastnostmi, silněji a hlouběji milovati než přemnoho jiných, trpěla zklamáním ve svém manželství více, než jiné. Kdyby její city nebyly bývaly tak silné a její hrdost tak veliká, nebyla by bývala tak úplně zdrcena.
Ale jako spolupůsobící příčinu jejího nového odjezdu z domova lze mimo to připustiti, že potkaly ji zase nepříjemnosti ze strany její tchyně a dvora, a že s bolestí pocítila, že arcivévodkyně Žofie využila její nepřítomnosti, aby jí odcizila její děti.
Ubíhaly měsíce, a Alžběta zůstávala na cestách.
Litovali císaře; mnozí však počínali se přikláněti na stranu mladé, nezkušené císařovny. A jestliže arcivévodkyně Žofie nyní tvrdě soudila o své snaše, nemohli se mnozí uzavříti myšlence, že Alžběta nebyla by se nikdy vzdálila, kdyby její tchyně nebyla jí kladla kameny do cesty a tím ztěžovala jí celý její život při dvoře.
Rozladění mezi manžely trvalo několik let.
Usilovnými prosbami, a to jak se strany rakouského dvora, tak i vlastního příbuzenstva, dala se Alžběta pohnouti, aby se zase jednou ukázala ve Vídni. Ale jakmile vyplnila nejnutnější, representativní povinnosti, odešla opět do ciziny.

Nenáviděla nucený pobyt na císařském dvoře ještě daleko více, když byla poznala svobodu a radosti cesto­vání. Zajímala se o cizí národy, jejich řeči a jejich oby­čeje; a podnikati daleké cesty bylo jí stále milejším a vždy větší potřebou.
Císaři Františkovi Josefovi byl tento poměr nadále nesnesitelný. Zdraví korunního prince nebylo právě pevné. Radilo se císaři, aby se s matkou svých dětí usmí­řil; a císař nehledí, že musí této rady uposlechnouti.
Jeho choť nebyla přístupna nijakému vlivu. Z mála osob, které mohly u ní něco poříditi, byla to její matka, před jejíž povahou chovala úctu největší.
Po vývodech vévodkyně Ludviky Alžběta konečně nahlédla, že jest její povinností, aby se vrátila ke svým dětem. Také čas zmírnil prudkost jejího utrpení; a konečně byl to i pocit osamělosti, jenž na obou stranách vzbudil touhu, aby vyhledala způsob smíření.
Nicméně nebylo by snad ještě dlouho k němu došlo, kdyby vnější události nebyly bývaly nápomocny.
Přišly vážné doby pro Rakousko: r. 1866 vypukla válka. Starý, dědičný nepřítel od doby Marie Terezie vítězil zase nad mocnářstvím; a Habsburkové byli vypuzeni z Německa i z Itálie.
Tyto událostí, vzbudily císařovninu energii. Vlastní únava a lhostejnost vůči domácím poměrům, které dolehly na ni během posledních let, vzbudily v ní hluboký soucit s císařem a jeho zeměmi.
Vrátila se domů; neboť cítila, že její místo jest nyní uprostřed národa a po boku císařově.
Bylo jí dvacet let. Ale její mládí bylo již to tam. Se zoufalstvím v srdci byla kdysi odešla - a teď vracela se jako duševně silná, vyvinutá žena.
Nezáleželo jí na tom, aby zaujala své místo u dvora. Ale za to v nemocnicích ujala se práce, plné obětavosti a odříkání, která zjednala jí název »anděl raněných«. Jen jedenkráte - při smrti Rudolfově - obdivovali se jí více než v této době.
Navštěvovala všechny vojenské nemocnice a dodávala raněným bojovníkům zase naděje a odvahy.
Den co den obcházela nemocné a u každého jednot­livce proseděla i několik hodin. Oslovovala každého jeho

mateřštinou, ohledávala jeho rány a ptala se na jeho příbuzenstvo, na jeho osobní poměry a na přání, jež by mu snad mohla splniti.
Vojín, jménem Josef Feher, syn slepé cikánky z Topio Szela, zdráhal se přistoupiti na to, aby mu byla odňata ruka. Císařovna. Alžběta prosila jej tak naléhavě, aby svolil k amputaci, až konečně souhlasil. Dopsala jeho staré matce, poslala jí peníze a sdělila jí, že dá dopraviti jejího syna do císařského letohrádku Laxenburku a že se chce postarati o jeho budoucnost.
Jiného dne přistoupila k raněnému
vojínu, jehož hlava byla ranou šavle téměř roztříštěna, takže lékaři vzdali se již veškeré naděje na zachránění. Alžběta usedla vedle něho a tázala se, má-li nějaké přání; neboť by mu byla ráda vyhověla.
Raněný odpověděl třesoucím se hlasem:
»Nyní, když bylo mi dopřáno štěstí, že vidím císařovnu u své smrtelné postele, nemám již žádného přáni na tomto světě; umírám spokojen.«
Císařovna Alžběta rozdávala císařské dary všem ra­něným, i nejslabší se pokoušeli nadzdvihnouti se a vztáh­nouti k ní ruce, kdykoliv přicházela. A když odcházela, volali za ní v hlubokém pohnutí:

»Bůh žehnej Alžbětě!«
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama