11.Alžběta a politika...

27. března 2009 v 8:00 |  prameny
11.

Alžběta a politika. - Korunovace v Uhrách.

Tiše zaujala císařovna opět své místo na rakouském dvoře; a v těžkých dnech svého neštěstí poznával císař její cenu.
Plány arcivévodkyně Žofie staly se pro habsburský trůn po druhé osudnými: Františkovi Josefovi otevřely se konečně oči nad tím, že její vliv přinášel neštěstí jak jeho zemím, tak i jeho rodinnému životu.
Alžběta stala se svému choti přítelkyní. V pozdějších letech svého manželství mluvíval s ní velmi často o poli­tických událostech a vyhledával její rady. Není pochyby,

že by byla mohla míti velmi značný vliv na něj, kdyby byla chtěla. Ona však neusilovala hráti nějakou politickou roli. Pociťovala, ošklivost nad oklikami, plnými uskoků, které politika tak snadno s sebou přináší. A vystupovala-li na zvláštní podnět ze svého ústraní, v něž se dobrovolní uchýlila, dalo se tak jen proto, aby působila k smíření.
»Mám příliš malý zájem o politiku a nepřikládám ji velkého významu«, říkala. »Politikové se domnívají, že oni jsou to, kteří řídí události, zatím co však naopak sami jsou přepadáni vývojem příběhů. Každé ministerstvo nese v sobě od prvního okamžiku zárodek svého pádu. Jediné co diplomacie zmůže, jest to, že shrábne tu či onu kořist jiných. Cokoliv se stane, stane se z vnitřní nutnosti, pro­tože na to došel čas.«*)
Třebaže nezasahovala radá do vláken politiky, přece zase ráda byla informována o všem, co se dělo. Jest význačno pro její povahu, že čtla s největším zájmem bro­žury, které haněly nebo káraly politiku císařovu, a že vyslovovala svůj obdiv nad knihami, jichž prodej byl v zemích jejího chotě zakázán.**)
Avšak bylo přece jedno pole, na němž často úplatňovala svůj vliv: jednalo-li se totiž o dobro nebo zlo Uher. V starosti i radosti cítila se nerozlučně spojena s touto zemí.
V Rakousku dívali se na to, že se nezabývala poli­tikou, jako na jednu z jejích ctností. Naproti tomu Maďaři kladli váhu na to, že jejich královna používala svého vlivu vždy, kdykoliv se jednalo o jejich záležitosti.
Poukazujíc na krvavé události v Uhrách r. 1849, pra­vila dějepisci Michalu Horváthovi, jejž přijala v audienci hned po jeho návratu z dlouholetého vyhnanství: »Věřte mi, kdyby to bylo v moci mého chotě nebo mojí, my byli bychom první, kdož by vzkřísili zase ony muže, kteří v oné nešťastné době byli odsouzeni a utraceni.«
Když Rakousko následkem událostí z r. 1866 počínalo ztráceti Itálii, pravila k hraběti Juliovi Andrássymu:
*) Tato a různé jiné průpovědi císařovniny dále uvedené, vy­ňaty jsou z "Deníku" jejího učitele řečtiny Christomana.
**) Z takových lze uvésti: "Rozpadnutí Rakouska" a Horváthův "Boj za neodvislost Uher".

»Nedaří-li se věci v Itálii, rmoutí mé to. Avšak kdyby se v Uhrách mělo státi nějaké neštěstí, byla by to moje smrt.«
A také kdekoliv se zdržovala, cítila se královnou uherskou. Ztrávila jedno léto v lázních Gastýně. V prů­vodu své dvorní dámy podnikla výlet na blízký vrch, na jehož nejvyšším vrcholu zbudována byla chýše.
Dámy vstoupily do malého pohorského domku. Na stole ležela kniha, do níž návštěvníci zapisovali svá jména.
Dvorní dáma napsala: » Alžběta, císařovna rakouská.« Když to Alžběta spatřila, svlékla, rukavičku, uchopila pero a napsala pod to: »Erzsébet, magyar kyralynö.«*)
Vzájemná láska mezi královnou a maďarským náro­dem tvořila mocnou oporu trůnu.
Za války r. 1866 hrozili Prusové, že potáhnou na Vídeň. Vědělo se, že Alžběta a její malý korunní princ najdou v tomto případě nejbezpečnější útočiště v Buda­pešti.
Císařovna odebrala se tam se svým synem. František Déak, Andrássy a jiní velcí mužové země jeli jí až na hranice vstříc a ujistili ji rytířskou ochranou Uher. Hlavní město přijalo ji s jásotem; nescházelo mnoho, a byla by se opakovala historická scéna s Marií Terezií.
Je nade vši pochybnost, že jest z největší části děko­vati oddanosti Maďarů vůči královně, že se v šedesátých letech podařilo úsilí Beuetovu usmířiti Rakousku a Uhry.
Úředními spisy nelze ovšem dokázati její účast na tom, že rozepře byly zatím urovnány; avšak Maďaři uzná­vali ve všem její spolupůsobení.
Pověsti o dlouhotrvajících nedorozuměních mezi cí­sařem a jeho chotí donesly se také i jim k sluchu. A když císař František Josef navštívil r. 1865 Budapešť, řekl mu František Déak:
» Veličenstvo, nyní, když vaše země chtějí se smířiti, musíte i vy pečovati o to, aby došlo ve vaší rodině k smí­ření. «
Příštího dne poslal císař František Josef své choti telegram, v němž jí oznamoval, s jakou srdečností byl v Budapešti pozdraven. Bylo to jemnou pozorností vůči
*) Alžběta, královna uherská.

ní, že ustanovil, aby sněm, kterýž uznal nový poměr mezi oběma jeho zeměmi, sešel se téhož roku (1865) v den Alžbětiných jmenin.
Nadšení národa vysoce vzplanulo. Vlastníma rukama opravovala Alžběta svatoštěpánský plášť a vyšívala trojbarevné stuhy pro první setniny zeměbrany.
I sami její nepřátelé uznali, že je prosta koketerie. Okouzlovala všechny muže, s nimiž přicházela do styku, ať už chtěla či nechtěla. A nemohla se necítiti hrdou na úctu a obdiv, které jí vzdávali uherští magnáti, po­tomci oněch velkých mužů, kteří byli oddanými přáteli Marie Terezie.
František Josef nebyl v Uhrách korunován; národ si přál, aby se tak stalo nyní. V létě roku 1867 bylo toto přání Maďarů vyplněno. Bylo to po prvé v dějinách země, že královna korunována byla zároveň s králem. Že vůbec o to Maďaři prosili, bylo mimořádně velkým důkazem úcty a oddanosti vůči osobnosti Alžbětině.
Několik měsíců před tím byla deputace ve Vídni u vladaře, aby s ním o tom pojednala. Bezprostředně od něho odebrali se členové výpravy té k císařovně, poprosit ji o svolení, aby Maďaři směli tímto způsobem vzdáti hold své královně.
»S radostí splním přání, jež mi národ dal na jevo«, odpověděla; »vždy přání to shoduje se s přáním mého vlastního srdce. Děkuji Bohu, že mi dopřál zažíti tuto slav­nostní hodinu. Vyřiďte svému národu můj upřímný dík i srdečný pozdrav.«
Prešpurk*) byl starým korunovačním městem uherským. Buda (Budín) a Pešť - čili Budapešť, jak se nyni hlavní město obyčejně nazývá, byla roku 1848 zvolena k zasedání sněmu. Toto město mělo býti nyní po prvé jevištěm korunovace.
Poloha města patří mezi nejkrásnější v Evropě. Na skále téměř kolmé leží starý, imponující královský zámek.
Na třech stranách pod svahem rozkládá se Budín. Na levo leží v rovině zcela moderní město Pešť; za touto táhnou se nepřehledné pastviny.
*) Nyní Bratislava. P. p.

Při příchodu císařských manželů skvěla se obě města slavnostní nádherou. Kamkoli člověk obrátil oči, bylo vi­děti zbraně, obrazy, odznaky, prapory, vlajky i praporečky všech velikostí. Na věži radnice peštské upevněna byla mohutná svatoštépánská koruna.
Slavnost měla se konati v mariánské katedrále, kterou Maďaři vyzdobili z toho důvodu s nádherou v pravdě knížecí.
Večer před korunovací odebral se tam František Josef se svou chotí, aby vše spatřili. Lid, který se byl shromáždil všude, kde se královští manželé ukázali, pozdra­voval je s nadšením, jejž nebralo konce.
Když chtěli opět kostel opustiti, sřítil se jakýsi starý muž se schodiště, na něž byl namáhavé vylezl. Přišel sem totiž z kterési odlehlé části země, aby alespoň jednou ve svém životě spatřil »dobrou královnu uherskou.«
Alžběta, která jej viděla padati, spěchala k němu podepřela jej a ptala se účastně, jak mu je.
Když venku slyšeli, že císařovna sama osobně při­spěla na pomoc tomu starci, zaznělo znovu bouřlivé »Eljen Erszébet!«*)
Město i okolí bylo k umačkání přeplněno Maďary z Bakoňského lesa, Šváby z pohorských krajů na západě města, Slováky ze severních Uher, Srby a Chorvaty z jižních provincií i Němci ze Sedmihradska. Šedesát tisíc vojáků bylo postaveno od nádraží až ke královskému zámku špalírem, dlouhým šest kilometrů.
Dne 8. června r. 1867 konala se korunovace. Královsky průvod objevil se v lesku přímo pohádkovém. Cizí diplomaté a žurnalisté, kteřří sem přišli z Anglie, Francie i Ameriky, sdělovali, že nikdo pod sluncem nespatřil nikdy před tím nic velkolepějšího a malebnějšího.
Nejpůsobivější pohled byl, když se král a královna ubírali se svou družinou po točité cestě od královského zámku dolů a jeli po mostcích.
František Josef jel na nádherném bělouši; měl na sobě korunovační háv a na hlavě korunu. Nikdy nevypadal tak statně a nepůsobil tak imponujícím dojmem.
*) "Sláva Alžbětě!"

Avšak ještě nezapomenutelnější dojem vzbuzovala majestátní krása Alžbětina. Oči všech byly obráceny na ni, když se objevila v nádherném, starém korunovačním voze,
taženém osmi španělskými bělouši, jichž dolů splývající hřívy a ohony propleteny byly zlatými šňůrami.
Vůz sám byl pozlacen. Na jeho kopulovité střeše spočívala mohutná koruna. Velkými tabulemi ze zrcadlového skla mohl každý viděti jeho vnitřek, takže všichni mohli spatřiti Její Veličenstvo se všech stran. Nebylo jí ještě třicet let a pokládali ji za nejkrásnější kněžnu civilisovaného světa.
Při její cestě od zámku k mariánské katedrále nepřetržitě zaznívalo ohlušující volání slávy. Děvčátka v bílých šatech sypala květiny na cestu; a děla hřměla.
Ona odpovídala na jásavé projevy nejsrdečnějšími pozdravy, vřelým pohledem svých zářících očí, jež měly temně modrý lesk safírů, i úsměvem, jenž získával si srdce a jehož kouzlu v oněch letech obdivovala se celá Evropa.
Bezprostředně za královnou následoval ozbrojený průvod dvou set nejmladších a nejvznešenějších uherských magnátů. Tito oblečeni byli v zářící kroje, ozdobené zlatým vyšíváním a drahokamy. Jeli na nádherných koních; uzdy a třmeny byly zlaté a posety démanty. Přes levé rameno přehozenu měli tygří kožešinu.
Král a jeho průvod zaujali místa v kostele, když vstoupila královna. Měla šaty z bílého hedvábného brokátu s černým, sametovým životem, posetým démanty, a kolem krku uherský démantový náhrdelník. Korunovační háv byl z černého sametu a podšit bílým atlasem. Na hlavě měla habsburskou korunu, která původně byla určena pro Marii Terezii. Koruna, tato ceněna je na tři miliony zlatých a je úplně pokryta dématy a perlami.
Mezitím, co král byl korunován, seděla Alžběta na trůně v hluboké zbožnosti a se sepjatýma rukama. Když byla korunovace Františka Josefa skončena, sňal jí nejvyšší hofmistr habsburskou korunu s hlavy. Král vyzval knížete-primasa uherského, aby královnu korunoval, načež sám opět vstoupil na trůn.
Alžběta poklekla na nejnižší stupen hlavního oltáře a políbila podaný jí kříž. Ministerský předseda mezitím

sňal svatoštěpánskou korunu s hlavy královy a položil ji na oltář.
Královna byla pomazána na ramenou a na ruce. Ve­dena nejvyšším hofmistrem a doprovázena biskupy i svým dámským průvodem, kráčela pak do sakristie, aby se dala po pomazání osušit,
Kníže-primas uherský stál před oltářem. Krátce nato předstoupila Alžběta opět před něj a poklekla. Nejvyšší prelát vstavil jí habsburskou korunu na hlavu. Ministersky předseda pozdvihl těžkou uherskou královskou korunu s oltáře a podal ji církevnímu knížeti. Tento položil ji na pravé rameno královnino a nechal ji tam spočívati, modle se při tom; pak ji opět sňal a podal ji ministerskému před­sedovi, jenž odnesl ji k trůnu a společně s nejvyšším hofmistrem vsadili ji zase na hlavu Františka Josefa.
Kníže-primas vložil pak královně do levé ruky žezlo a do pravé říšské jablko a vedl ji zpět k trůnu, kdež Alžběta usedla vedle svého chotě.
V témž okamžiku zapělo sdružení Tedeum, jež za­znívalo mohutně a slavnostně pod klenbou starého chrámu. Dělové výstřely a salvy z pušek venku duněly, a zvony zněly po celé zemi uherské.
V upomínku na tuto korunovaci raženy byly mince: na jedné straně byl obraz Františka Josefa a na druhé Alžbětin. Kolem obrazu královnina byla tato slova: »Hvězda štěstí nechť jí září!«
Po starém uherském zvyku obdrželi král i královna v den korunovace dar padesáti tisíc dukátů. Peníze ležely ve dvou stříbrných kasetách, jež byly vysoce zajímavým uměleckým dílem. Kaseta Františka Josefa byla ozdobena figurami, představujícími nejproslulejší uherské krále všech dob. Kaseta Alžbětina byla téhož tvaru a velikosti jako králova, zdobena však stříbrnými soškami svaté Alžběty, královen Adelhaidy, Marie a Marie Terezie. Dva andělé na víku drželi korunu královninu.
Císařští manželé použili daru na fond pro vdovy a sirotky po oněch mužích, kteří bojovali v letech 1848-49 proti Františku Josefovi. Okolnost, že Julius Andrássy, který byl v roce 1849 jako buřič' odsouzen k smrti, stal se nyní ministerským předsedou a byl povýšen na hra-

betě, dokazuje, že smíření mezi národem a panovníkem bylo úplné.
Když Alžběta opouštěla po korunovaci Budapešť, pravila k jednomu z uherských magnátů, jenž byl v jejím průvodu:
» Těším se již na dobu, kdy se sem opět budu moci navrátit.«
Tato slova vešla ve známost a učinila ji ještě popu­lárnější.
Korunovační slavnosti, velkolepé oslavy a neobyčejné nadšení i láska, jež následovaly všechny její kroky v Uhrách, vyvolávaly v ní tak hluboký dojem, že později nikdy nemohla o těchto dnech mluviti bez pohnutí; a po­kládala je vždy za nejkrásnější čas svého života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adéla Adéla | Web | 27. března 2009 v 14:36 | Reagovat

ahoj chtěla sem se zeptat jestli bych si mohla tvůj blog přidat do oblíbených? Moooc se mi líbí

2 kiralyne kiralyne | E-mail | 27. března 2009 v 20:14 | Reagovat

Adéla: to záleží čistě na Tobě, mě to jen potěší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama