12.
Císařovna jako matka. - Arcivévodkyně Marie Valerie.
Léta, jež následovala po korunovaci v Uhrách, náležela beze vší pochybnosti ke šťastným létům Alžbětina života. S pozorností sledovala denní maličkosti, jež týkaly se jejích dětí; osvědčovala neobyčejnou dobrotivost a jemnost vůči dvoru i svému služebnictvu; byla přívětivá, stýkala-li se s lidem, a vůbec jevila stále větší účast na starostech a zájmech svého manžela.
Její postavení se změnilo - stalo se snazším; nejen proto, že sama dospěla ve zralou ženu, nýbrž zejména proto, že moc arcivévodkyně Žofie byla zlomena.
Proti přání Františka Josefa vsadil si na hlavu nejstarší bratr císařův, podnícen svou ctižádostivou chotí, dobrodružnou korunu mexickou. Roku 1867 byl však svými poddanými odsouzen k smrti a v Queretaru*) zastřelen. Jeho choť se duševně roznemohla, a jeho matku podlomila tato událost duševně i tělesně.
Bylo nyní na Alžbětě, aby utěšovala svého chotě v jeho smutku nad osudem bratrovým a aby byla oporou
*) Hlavní město mexického státu téhož jména (v severní Americe. P. p.
své zničené tchyni i švagrové, jež neodvratně klesla v noc šílenství.
Za rok po uherské korunovaci a za deset let po narození korunního prince Rudolfa byla císařská rodina rozmnožena o dceru, arcivévodkyni Marii Valerii, která se narodila dne 22. dubna r. 1868 na zámku v Budíně.
O šesté hodině ranní ohlašovala dělová strelba s pevnostní výše radostnou událost.
Bylo to po prvé v celém století, co královské dítě spatřilo světlo světa v Uhrách; a jásot Maďarů byl nekonečný.
Když sklonila se noc, byla uherská residence celá osvětlena. Davy rozradostněných lidí valily se ulicemi. Před zámkem zaznívalo z tisíců hrdel nekonečné volání »Eljen!« králi, novorozené princezně a obzvláště královně. Valerie byla nejmladší a nejmilejší dítě Alžbětino; a jistě i Gisela a Rudolf ji milovali. Avšak poněvadž tchyně císařovnina odcizila jí tyto děti za pomoci vychovatelek a učitelů, nebylo v Alžbětině boji dosti vážnosti, aby toto děcko sama mohla vychovávati. Její mateřská práva měla dost pevnosti a klidného sebeobětování, aby si byla dovedla vynutiti úcty pro svá mateřská práva; proto vzdála se všeho a opustila své děti.
Nyní teprve propukla její mateřská láska s opravdovou silou. Vzpomínka na přestálá muka zatlačena byla nevýslovnou něžností, již pociťovala k tomuto slabému, malému stvoření, spočívajícímu na jejích prsou.
Vyhradila si hned od prvého okamžiku, že bude sama bdíti nad vychováním a péčí o Marii Valerii.
Maďarský básník Mořic Jókai vypravuje:
»Roku 1869 královna mi dobrotivě dovolila, abych jí věnoval jeden ze svých románů. Královský dvůr zdržoval se tehdy v Budíně; tam odevzdal jsem jí exemplář své knihy. Mluvila se mnou dlouho a zevrubně o maďarské literatuře. Když jsem chtěl odejíti, pravila: »Počkejte okamžik« Chci vám ještě ukázati svou dcerušku!« A otevřela jedny z pobočních dveří a pokynula opatrovnici, která s maličkou vstoupila. Královna vzala usmívající se dítě do své náruče a přitiskla je pevně k obličeji. Nikdy nezapomenu tohoto krásného pohledu.
Marie Valerie byla v dětství chatrného zdraví, její matka přistupovala ráno první k jejímu lůžku; a i v noci přicházela často naslouchat, zda spí. Byla-li maličká nemocná, nehýbala se císařovna od její postele, a toliko s námahou mohla býti přemluvena, aby si dopřála nutného odpočinku
Nahlížela a litovala toho, že za rozladění mezi císařem a ní samotnou zanedbávala své děti. Hleděla jak mohla nyní napraviti, co byla zameškala.
Avšak nikdy nepoštěstilo se jí úplně získati si opět lásku nejstarší dcery. Gisela, jež se záhy provdala, zůstala císařovně vždy poněkud cizí.
Také Rudolf byl tak dlouho od ní vzdalován, že se cítil zpočátku rozpačitý a nesmělý, byl-li se svou matkou pohromadě. Avšak ponenáhlu mizela stále více jeho zdrženlivost, a konečně zaujala matka pevné místo v jeho srdci.
Korunní princ byl zajímavé dítě. Již v desíti letech byl miláčkem dvora a Vídeňanů Avšak vlivem babiččiným vyvinula se v něm jistá svéhlavost zároveň s ješitností a nadutostí, chyby, jež matku jeho hluboce bolely.
Pracovala horlivě k tomu, aby vymýtila nešťastné následky podlézavosti a vždy vstříc vycházejícího lichocení, se kterými jeho okolí vyplňovalo všechny jeho nápady a rozmary; a protože byl korunní princ upřímný a snadno nahlížel své slabosti, byly snahy její korunovány šťastným výsledkem.
Pokud tomu okolnosti dovolovaly, byla v oněch letech sama přítomna při vyučování svých dětí. Nemohla-li býti při hodině, dala si pak od dětí a učitelů podati zprávu o tom, co zameškala. Velmi často říkala prý vychovatelům korunního prince a arcivévodkyní, že si přeje, aby nebyly děti její zhýčkány. Bděla nad tím, aby nařízení učitelů byla přesně zachovávána. Při všech příležitostech dávala učitelům na jevo svou blahovůli a sama ráda viděla, že děti její mají je rády.
Sama učila své děti tančiti. První tanec, jemuž byla učila Valerii, byl uherský »čardáš«. Snažila se, aby i Rudolfovi i Valerii vštípila své vlastní srdečné sympatie
k Maďarům. Jest význačno, co prý řekla jednomu z učitelů svých dětí:
»Učiňte z mých dětí tak málo Němce, pokud je to jen možno!«
Na Boží hod velikonoční r. 1872 dala si zavolati biskupa Rónaye, aby s ním pohovořila o vychování arcivévodkyně Marie Valerie. Mezi jiným pravila k němu.
»Nechci výchovu svého dítěte svěřiti několika lidem. »Přeji si, aby Valerie měla toliko jednoho učitele, a tím buďtež vy! Později dostane maďarské, německé, anglické a francouzské společnice; avšak toliko vy jediný povedete její výučování. Používejte maďarštiny jakožto řeči vyučovací, a to zejména ve věcech, týkajících se náboženství. Modlím se denně se svou dcerou maďarsky. Neučte ji aby se stala pravověrnou, nýbrž učte ji tak, aby se stala nábožnou. Útěchy náboženství je nám všem v životě zpaotřebí.« -
Štědrý večer byl největším svátkem v císařské rodině habsburské; poněvadž to byly zároveň narozeniny císařovniny, byl zde dvojí důvod k oslavě.
Ve vlastním saloně Alžbětině stály vždy dva vánační stromky; menší, který byl určen pro děti, ozdobila vždy celý sama. Namáhala se pokaždé velmi mnoho, aby vybrala pro svého manžela, pro děti a pro dvůr vhodné dárky, neboť snažila se vždy uhodnouti všechna zvláštní přání svého okolí.
Jednoho dne přišla Marie Valerie ke své matce s prosebnou tváří. Prosila, aby bylo na zámku obdarováno několik chudých dětí, a aby ty dárky mohli oněm dětem dáti sami jejich rodiče, tak jakoby byly od nich.
Císařovna byla dojata a vyplnila její přání. Od toho dne ozdobovala po mnoho let v den svých narozenin vždy také malý vánoční stromek pro chudé děti a rozdávala jim dárky. -
Alžběta milovala květiny. Na svých procházkách natrhala jich obyčejně plnou náruč. A na svých jezdeckých výletech skočila mnohdy s koně, aby si natrhala polního kvítí a připevnila je na svém sedle. Každého dne bedlivě prohlížela ve svém pokoji vázy naplněné květinami. Pak
vyhledala nejkrásněji z nich, odebrala se s nimi do pracovny císařovy a ozdobila jeho psací stůl.
Líbila-la se jí některá květina obzvláště, ponechala si ji po celý den u sebe a večer vzala si ji s sebou do své ložnice.
»Mutzerl«, jak byla Marie Valerie nazývána, zdědila po matce lásku ke květinám. Jakmile jen dosáhla samostatnosti, zakládala malé zahrady v blízkosti různých zámků, kde se císařský dvůr obyčejně zdržoval. A byla-li matka vzdálena od dcery, posílaly si navzájem květiny, jež natrhaly na svých výletech.
Svazek ducha i srdce pojil obě úzce mezi sebou. Ve Vídni, v Budapešti i na cestách bylo téměř vždy zřítí je pohromadě. »Valerie je mi více než dcerou«, říkala její matka; »ona je přítelkyní mého srdce.«
Císařovna nebyla ještě stará; leč mnoho vytrpěla a cítila se tudíž starší, než byla ve skutečnosti. Když Valerie dorůstala, dodávala své matce cosi ze své májové nálady; nejmladší toto její dítě stalo se slunnou září jejích pozdějších let.
Arcivévodkyně nečinila nikdy žádných nároků a byla nápadně prostá; byla dobrotivá a vroucně milovala svou matku: vlastnosti ty patřily k jejím nejpřednějším.
Alžběta věřila slepě v moc sportu, který může udržeti zdraví a tělesnou sílu. Přála si, aby dcera její byla vychována a stala se právě tak horlivou jezdkyní, jako byla ona sama; ba učila ji i šermu.
Avšak Valerie zdědila lásku své matky ku přírodě jen částečně; nesdílela s ní nadšení ani pro mílové procházky pěšky ani pro prudké jízdy na koni.
Naproti tomu zdědila po Wittelsbašských zájem pro literaturu a umění. Již jako dítě psala pěkné básně a s horlivostí studovala potom básníky různých věků.
Alžběta pamatovala se na »špičkováni«, jímž stíhali ji ve Vídni jako sedmnáctiletou císařovnu pro nedostatečné její znalosti. Začala již hned před lety vyplňovati mezery ve svém vědění. Společně se svou dcerou oddala se studiu jazyků a literatur. Celé hodiny třebas vyseděla skloněna nad řeckými, nebo latinskými spisovateli. A po-
něvadž měla výbornou paměť, učila se nejkrásnějším místům z jejich děl napaměť.
Při posuzování Valeriiných poetických prací, jež plnily tlusté svazky,měla císařovna sama rozhodující hlas. Byla jediná, před níž nic z duševního života dceřina nezůstávalo tajemstvím; a pochvalný výrok rtů císařovniných byl největší radostí mladé básnířce.
Láska Valeriina k její matce došla ve většině jejich básní vřelého výrazu. Nad lůžkem Františka Josefa na loveckém zámečku Mürzstegu visí báseň z jejího patnáctého roku, v níž líčí domov Alžbětina dětství, její narození na Štědrý den a šťastné spojení svých rodičů. Opěvá svou matku, která je císaři nejsladší odměnou v těžkých dnech panovnických starostí a trudné námahy.
Snad poznala později, že idyla lásky, již byla opěvala, byla dávno zmizelým snem, a že společné žití císařských manželů nebylo tak ideální, jak je vylíčila.
Milovala oba své rodiče. Avšak během let přimykala se vždy těsněji k císařovně; zdálo se, jako by jí chtěla býti náhradou za osamělý život, který tato vedla, a za lásku, jež musela postrádati.
Ahoj Kiralyne, chcela som sa spytať ako to bude s tou knihou od Saathena- Anna Nahowska...? Chceš ju stále predať? Podla tvojho odkazu v "bazáre kníh" predpokladám, že ano. Písala som ti aj e-mail, neviem či ti prišiel. Ak si si to medezitým rozmyslela, nič sa nedeje. Len chcem vedieť, či s tou knihou možem rátať. Tak čakám na tvoju odpoved...