13. Císařovna jako jezdkyně

29. března 2009 v 8:00 |  prameny
13.

Císařovna jako jezdkyně

Několik roků po svatbě navštívili císař a císařovna společně kterousi malířskou výstavu ve Vídni. Císař chtěl zakoupiti nějaké obrazy, volbu však přenechal své choti.
Za několik dní kráčela Alžběta výstavou, provázena jsouc dvorní dámou, aby obstarala objednávku svého chotě. Označila čtyřiadvacet obrazů, jež koupila a jež byly poslány do zámku: všechny představovaly koně rozličných podob a v různých postaveních.
Co ji na dvorním hradě a v Schönbrunnu nejvíce zajímalo, byly císařské - stáje. Ranní hodiny trávila ponejvíce v císařské stáji pro jezdecké koně, kdež jezdila klusem dokola na jednom koni po druhém. A večer vždy projížděla se po soukromých cestách v parku.

Milovala vůbec silné pohyby těla, zlézání hor, šermování a prudké jízdy koňmo. Ačkoli se naučila teprve asi ve dvaceti letech dobře jezditi, byla jednou z nejznamenitějších a nejodvážnějších jezdkyní v Evropě. Nehledíc na etiketu, seznamovala se s odvážnými jezdkyněmi rozličných cirků, jež Vídeň navštěvovaly.
Kdyby nebyla bývala císařovnou, byla by bývala jistě první krasojezdkyní světa a nejproslulejší učitelkou jezdeckého umění. Autority na tomto poli se vyjádřily, že měla jedinečnou schopnost, spojiti se za jízdy téměř magneticky nerozlučně se svým koněm.
Její jemná ženská ruka řídila nejneposlušnější zvířata s úžasnou jistotou; dovadla za nejobtížnějších okolností udržeti nadvládu nad koněm. A i ti nejhorší koně nechali se rádi Alžbětou ovládati.
Únavy neznala anebo nedávala ji nikdy na sobě znát. V pozdějších letech snášela obtíže a námahu cestování s největší lehkostí; za mlada budilo úžas i obdiv její pohrdání nebezpečími a její vytrvalost při tělesných námahách.
Přeskakovala na koni nejvyšší křoviny bez jakéhokoli váhání. Na honech uháněla beze všeho přes všechny překážky, před nimiž i neohrožení jezdci se zarazili. A ředitele jízdárny ve Vídni postrašila skoro na smrt, žádajíc, aby ji poslal všechna nejneposlušnější zvířata, jež má.
Velmi často vzepjal se též pod ní kůň, a ona si ublížila; avšak nehody tohoto druhu nemohly oslabiti její jezdeckou vášeň.
Blízko císařského loveckého zámečku Mürzstegu vede lesem cesta, kterou přerušuje vodopás; dříve bylo možno vodopád tento přejíti po úzkém dřevěném můstku.
Jednou, na počátku let osmdesátých, chtěla Alžběta přejeti s koněm po tomto mostě. Ukázalo se však, že byl shnilý, a tak shroutil se pod tíhou koně.
Odvážná jezdkyně zachovala chladnokrevnost, a jejímu klidu i její zmužilosti bylo děkovati, že se několika přispěchavším dřevorubcům podařilo zachrániti jí život.
Na památku na toto zachránění byl z rozkazu do blízké skály vtesán obraz ochránce jezdců, sv. Jiří. Pod obraz vraty pak byly verše Marie Valerie, která v básni

děkovala sv. Jiří za zachránění matky a prosila ho, aby i nadále jí střežil drahý její život. -
Překvapuje nás, že František Josef měl téměř potě­šení z toho, že císařovna rakouská a královna uherská trávila mnohou hodinu v jezdeckých stájích a stýkala se s jockeyi a krasojezdkyněmi jako s lidmi jí rovnými. Jistý důstojník jízdy dal prý císaři najevo, že nemůže pochopiti, že dovoluje své choti takové divoké jízdy a lovy.
»Ach, mladý příteli,« odpověděl prý císař, »neznáte asi pravděpodobně dosud žen. Ty si dělají, co chtějí, aniž by se nás dřív ptaly o dovolení.«
Oni, kdož císařovnu Alžbětu viděli jako jezdkyni, vy­povídají souhlasně, že to byl nezapomenutelně krásný obraz. Měla na sobě téměř vždy tmavomodrý jezdecký oděv, lemovaný kožešinou; na hlavě nosila nízký cylindr a na rukou tlusté jezdecké rukavice. Jezdecké šaty byly na její štíhlé postavě jako ulity. Nikdy nebylo ji viděti s květinou nebo nějakou stuhou; jediné, co mohlo se zdáti na jejím úboru zbytečným, byl černý vějíř, jejž držela v ruce anebo měla viset na řemínku na svém sedle.
Tento vějíř držela velmi často před obličejem. Kdo jí neznal, domníval se, že činí tak proto, aby si zachovala krásnou barvu své pleti; les ti, kdo znali ji blíže, dobře věděli, že vějíře používala tak často proto, aby unikla fotografům a malířům, kteří jí byli všude v patách, aby mohli zachytiti její obraz.
»Dávám se svrchovaně nerada fotografovat,« říkala; »po každé, kdykoliv jsem se dala ve svém životě fotografovat, přihodilo se mi neštěstí.«
Vídeňané shledávali její jezdeckou vášeň přehna­nou a někteří zvali ji »Cirkusreiterin«.*) Maďaři, kteří se jí na koni obdivovali, nazývali, ji královnou Amazonek« .**) Věděla, že její láska k jezdeckému umění byla mnohými chybně vykládána. Avšak milovala tento sport již od dětství; a po její dlouholeté chorobě radili jí lékaři,
*) "Cirkusová jezdkyně."
**) Amazonky byly bojovné ženy ve starověku, na březích Černého moře. Vedly války a dokonale jezdily na koni. Odtud název Amazonka zvláště pro jezdkyni.

aby jej pěstovala dále. Zůstávala tedy lhostejnou k tomu, co o tom soudili.
O své koně starala se sama; a vždy měla pro ně v kapse mrkev a cukr. Každého rána odebrala se do stáje, aby je poplácala a dohlédla, zda jsou dobře opatřeni. Ně­kdy vstoupila dokonce do jednotlivých oddělení a kartáčovala a čistila své miláčky vlastníma rukama.
V zámku schönbrunnském měla pokoj, jeho všecky stěny pokryty byly obrazy koní.
»Hleďte,« říkávala svému řeckému předčitateli, ukazujíc mu tento pokoj, »všechny tyto přátele jsem ztratila a ani jednoho jsem již nenabyla. Mnozí z nich šli pro mě na smrt, čehož by byl žádný člověk nikdy pro mne neučinil; lidé by mě raději zabili! «
Pociťovala neobyčejné blaho, uháněla-li na koni rakouskými lesy nebo po uherských rovinách. Jezdívala však také, aby zaplašila špatné nálady, jež hrozily se jí zmocniti.
Se strany otcovy i matčiny měla příbuzné, jichž cesta, životní směřovala vždy více ku propasti šílenství. A roz­liční členové její rodiny stáli na strašlivé hranici mezi soumrakem utkvělých představ a věčnou nocí duševní choroby.
Průběhem let pozorovala císařovna stále jasněji a určitěji, že nervosní povaha její jeví víc a více příznaků rodinné choroby. Nelze pochybovati, že posledních dvacet let svého života cítila zárodek oné nemoci duševní, která byla vlastní členům bavorského domu královského. Vyhledávala tělesné námahy, aby zaplašila temné myšlenky. Jezdívala koňmo tryskem na míle daleko za še­řícího se jitra nebo za jasné, hvězdné noci; jezdila daleko od lidí a poměrů, které ji mučily a unavovaly.
Půl dne vydržela seděti na, koni; jako bouřlivý vichr uháněla podle pokojných venkovanů, kteří se zastavovali, dívajíce se za ní.
Tyto jízdy mírnily její úzkost a uklidňovaly její rozrušené nervy. Bouře nebo déšť, teplo nebo zima neměly na ni vlivu. Někdy seděla v sedle celá promoklá; ale ani to jí neškodilo. Zdálo se, že na těchto výletech je naprosto necitelná vůči tělesnému nepohodlí a obtížím. Nezmírnila jízdy dříve, dokud se kůň pod ní netřásl únavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama