14. Letohrádek Jedlová...

30. března 2009 v 8:00 |  prameny
14.

Letohrádek Jedlová (Gödöllö). - Alžběta jako královna uherská.

Hned po korunovaci darovali Maďaři své královně letohrádek Jedlovou, jenž není daleko od hlavního města. Leží ve vznešené osamělosti v lesích. V dlouhých přestáv­kách, kdy se tam nikdo z královské rodiny nezdržoval, ležel nad krajinou nejhlubší klid. Tóny cikánských houslí, tu jásajících, tu plačících, byly jediným, co přerušovalo klid v přírodě.
Po mnoho let byl letohrádek Jedlová zamilovaným místem Alžbětina pobytu. Zde prožívala radostné, bez­starostné dny. Zde pořádala své velké lovy, zde byla paní ve svém vlastním domě.
Velkou část sedmdesátých let ztrávila na tomto zámku. Vstávala obyčejně ráno o čtvrté hodině; v pět byla již v sedle a jezdila až do jedenácti hodin, kdy teprve snídala
Její jízdy po rovinách vedly ji často k cikánskému tábořišti; nikdy neopomíjela pobaviti se s těmito Be­duíny uherské pusty, s těmito polodivokými lidmi, kteří ji živě zajímali. Jako znalkyně koní obdivovala se jejich koním. Přinášela jim dárky; a oni pozdravovali ji vždy srdečným voláním, kdykoli se tryskem blížila k jejich táboru.
Milovala rozlehlé uherské roviny, ono nádherné území pro jezdce. Koňmo projela krajinu v okolí Jedlové, kde znala každičkou stezku, křížem krážem.
Na jejím zámku plynul život v oněch letech velmi čile. Štvanice, jež pořádala císařovna, byly známy po celé Evropě; a zámecké pokoje byly plny loveckých trofejí.
František Josef, korunní princ Rudolf, princezna Va­lerie i cizí hosté jezdívali na místo, kde se lov končil. Viděl-li král a děti královnu přijížděti koňmo, mávali jí kapesníky radostně vstříc. Ona byla u cíle téměř vždy první, předstihujíc ostatní o tři až tčyři minuty.
Poblíže zámku leželo ovesné pole; tam objevovala se často v krátkých šatech, se srpem v ruce, a sama žala píci pro svá nejmilejší zvířata.

»V Jedlové mám stromy který je mým nejlepším přítelem«, pravila několik málo let před smrtí svému předčitateli. »Pokaždé, když tam přijdu a když opět odcházím; odeberu se k němu, a oba díváme se mlčky na sebe ně­kolik minut. Ten starý strom ví vše, co je ve mně; a já mu svěřuji všecko, co mě potkalo v té době, kdy jsme byli od sebe vzdáleni.«
Když byla v Rakousích, prodlévaly její myšlenky toužebně v Uhrách, kde cítila se docela jinak doma, po­něvadž její srdce bušilo v stejném taktu se srdcem vznět­livého, romantického národa.
Celé zimy trávila v této zemi. Šlechta, střední stav dělníci a ne nejmenší část nejchudších z lidu budapešťského - vše zbožňovalo svou krásnou královnu, která používala každé příležitosti, aby mohla mezi nimi po­býti, a která objevovala se uprostřed nich v jejich národním kroji.
Viděli na ní mnoho rysů krásné duše, jež vzbuzovaly jejich obdiv. Císařovna odvážila se projít nejchudší čtvrtí budapešťskou, a to nikoliv jako povrchní divák, nýbrž jako milosrdná sestra, která vyhledává lidskou bídu, aby jí odpomáhala.
Svá dobrodiní konala vždy co možná potají. Čtla-li v policejních sděleních nebo v rubrikách zločinců v novinách o nešťastnících, jež k hroznému činu dohnala nouze, odebrala se ihned, aby jim pomohla.
Bylo jí někdy úzko kolem srdce, když stoupala po tmavých úzkých schodech a když vstupovala do podkrov­ních světnic, tak nízkých, že musela skloniti hlavu, aby se neuhodila. Nikdy však nevěděla, co je strach.
Když bydlela v Budapešti, vykradla se obyčejně časné z rána ze zámku, aby mohla konati svá milosrdná poslání. Obyčejně doprovázena byla jen jedinou dovrní dámou; někdy šla úplně sama. Jsouc oděna zcela jednoduše, za­mířila k chudým částem města a odebrala se, jista a bez­starostna, mezi nejnižší třídu. Poměrně málo trpících, jež navštívila, vědělo, kdo ona byla. Avšak její přívětivost a štědrost působily tak, že lid vzhlížel k ní jako k andělu.
I za soumraku odebrala se často mezi chudinu a nad mnohým lůžkem nemocného rozestřela svými dárky i svým úsměvem slunnou záři.

Maďaři vypravují množství episod z jejího života, jež svědčí o lásce a o duchapřítomnosti královnině. Budiž zde jedna uvedena.
Jednoho listopadového dne jela Alžběta koňmo na lov do Magyarodu. Cesta tam vede mimo hlubokou pro­past. Tu náhle spatřila královna před sebou ženu, která se blížila ku propasti. Byla to slepá stařena; její průvodkyně byla ji opustila,
Alžběta okamžitě zastavila, seskočila s koně a dovedla nebohou na bezpečné a klidné místo. Kdyby byla v rozhodném okamžiku nepřišla, byla by se jistě stařena zřítila do propasti.
Za několik minut objevilo se malé děvče, jež mělo slepou vésti. Královna, velice rozhněvána, přivítala ji velmi špatně.
Některé scény z jejího života v Uhrách byly též opravdu komické. Tak jela jednoho večera budapeštskými předměstími, doprovázena dvorní dámou. Obě jezdkyně jely mimo jakousi chatu, která ležela osaměle v odlehlých místečtí, poněkud stranou od silnice. Zevnitř slyšeti bylo strašné volání o pomoc. Byl to hlas jakési ženy, jež volala o přispění a zřejmě byla asi v největším nebezpečí.
Poslouchajíc vnuknutí okamžiku, seskočila Alžběta z koně a spěchala ke dveřím chýše; dvorní dáma jí na sledovala.
Dámy vyrazily dveře. V nejbližší minutě octly se v jakési nízké, špinavé místnosti. Obrovský chlap, vypadající jako pravý lupič, smýkal po podlaze ženou, drže ji za dlouhé, rozpuštěné vlasy, a současně zasazoval jí no­hou rány.
Královna udeřila jej svým jízdeckým bičíkem do obličeje.
Muž byl její neočekávaným objevením se a jejím mocným útokem tak překvapen, že okamžitě pustil svou oběť a úžasem ztrnul.
Alžbětin vlastní úžas však nejbližším okamžikem ještě se zvýšil, když žena, s níž bylo tak nakládáno, se zdvihla a jako tygřice vrhla se na královnu.
V nejhrubší pouliční řeči zasypala cizí dámu nadavkami za to, že se odvážila uhoditi jejího muže.

Královna dala se do smíchu. Vyňala z kapsy zlatý peníz a podala jej muži.
»Tak jen ji bij, příteli«, pravila k němu; »dej ji tolik ran, kolik zaslouží. Ta musí být bita, jestliže ti je tak věrná.« -
V létě r, 1886 navštívena byla Budapešť cholerovou epidemií. »Matka Uher«, jak byla Alžběta nazývána, pobývala tehdy v Išlu. Okamžitě vyslovila své přání, že se odebere do uherského hlavního města, aby navštěvovala nemocnice. Avšak tehdejší ministerský předseda, Coloman Tisza, stavěl se na odpor jejímu přání. Na jedné straně nebylo nebezpečí tak veliké, že by byl národ mohl býti zachvácen panikou, což by bylo opravňovalo k mimořádným přípravám i k náhlému příjezdu královninu do ohniska epidemie; a na druhé straně nebylo bez nebezpečí ani pro ni, zdržovati se v Budapešti. Vysvětlil jí, že jeho cit pro zodpovědnost nutí jej, aby ji od této cesty odvrátil
Prozatím dala tentokrát ministrovi za pravdu. Avšak přes nebezpečí cholery a neštovicovou epidemii odjel krátce nato František Josef do Budapešti, aby tam zahájil říšské shromáždění; a tentokráte nabylo lze Alžbětu pohnouti, aby zůstala v Išlu.
»V hodině nebezpečí jest mé místo po boku mého chotě«, pravila.
Zcela neočekávaně přijela do Jedlové, odkudž provázela krále na každé jeho cestě do města.
Svou lásku k Maďarům osvědčila svým poměřen k Františkovi Déakovi. Země byla mu zavázána z velké části za svou znovu získanou svobodu. Avšak on odmítl veškeré tituly a peněžité dary, které mu nabídli za jeho služby.
Velmi často osvědčovala mu královna svou pozornost a přívětivost. Roku 1875 uherský státník vážně onemocněl. Dne 25. ledna r. 1876 přijela královna z Mnichova do Budína. První otázka, se kterou se obrátila v zámecké předsíni na biskupa Rónaye, byla:
»Jak je s Déakovým zdravím?«
Bylo ji řečeno, že státník nebude pravděpodobně již dlouho živ. Alžběta se rozhodla, že nemocného navštíví. Jsouc jemnocitná jako vždy, dala se dříve zeptati, je-li dovoleno jej vidět.

Lid shlukl se kolem obydlí velkého přítele vlasti, když přišla: všichni chtěli býti svědky její účasti. Němý pozdrav lidu při této příležitosti byl ve svém způsobu neméně srdečný, než ono provolávání slávy, které obyčejně jindy její objevení se provázelo.
Za několik měsíců Déak zemřel. Když byla tato správa královně oznámena, dala se do pláče.
Mrtvola státníkova vystavena byla ve velkém sále Akademie, který byl proměněn ve velký chrám smutku. Tu přijel před vrata jednoduchý, dvorní vůz. Vystoupila Alžběta, oděna v hluboký smutek.
Uherští ministři a vyslanci stáli okolo rakve. Královná země přistoupila k mrtvému. V ruce držela vavří­nový věnec, ozdobený bílými kameliemi a atlasovou stuhou, na níž byl zlatý nápis:
»Erzsébet kyralynö Déak Ferencznek.«*)
Postála několik minut mlčky před tělem, z něhož duše byla odešla, a slzy plnily její oči. Pak položila věnec na rakev a obrátila se k odchodu. Náhle však se vrátila, poklekla na první stupeň a dlouho se modlila.
Maďarští malíři Munkácsy a Ziczy zvěčnili tuto scénu. A jistý maďarský básník o tom napsal:
»Jakkoliv byla paměť Déakova sebe více oslavena, jsou slzy královniny přece nejvyšším projevem úcty, jež mohla býti prokázána velkému mrtvému.«

*) Královna Alžběta Františku Deákovi. P. p.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ConRail ConRail | Web | 20. června 2015 v 9:47 | Reagovat

nejlevnejsi pujcka [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama