15. Světová výstava...

31. března 2009 v 8:00 |  prameny
15.

Světová výstava ve Vídni. - Alžběta ve společ­nosti jiných kněžen. - Císařovna a Vídeňané.

Rok 1873 byl ve více než v jednom ohledu významný; pro Františka Josefa a Alžbětu.
Jejich nejstarší dcera provdala se tohoto roku za prince Leopolda Bavorského.
Dne 20. dubna o dvanácté hodině polední konal se sňatek v chrámu augustiniánském, kdež spojeni byli před devatenácti lety i císařští manželé. Císařovna vedla svou
*) Královna Alžběta Františku Deákovi. P. p.

dceru do kostela a k oltáři. Téhož odpoledne odcestovali novomanželé do Mnichova. Vídeňané zasypali arcivévodkyni dary a připravili jí slavnosti na rozloučenou; zdálo se, že téměř celé hlavní město je na nohou, aby spatřilo mladé manžely na odchodu.
Po několika dnech - dne 1. května r. 1873 - zahájili císař a císařovna ve Vídni světovou výstavu. Výstava byla jedinou velkou oslavou. S hrdostí mohli císařští manželé hleděti na velké dílo, jež síla práce a inteligence tak vysoko přivedla v jejich zemích průběhem poměrně krátké doby.
František Josef a Alžběta zvali korunované hlavy Evropy na návštěvu do rakouského hlavního města. Stárnoucí císař Vilém a jeho duchaplná choť Augusta navštívili dvorní hrad a Schönbrunn. Car Alexander II. Ruský dostavil se s více členy své rodiny. Král Viktor Emanuel italský, perský šach a mnoho jiných knížat přišlo, rovněž do Vídně.
Alžběta vůbec velmi nerada stýkala se s císaři a králi.
»Tituly a čestná místa neznamenají nic«, říkala; »jsou to pestré cetky, jimiž se člověk ověšuje a jimiž - domnívá se - může přikrýti svou nahotu. Na naší bytosti však nemění se jimi nic.«
Jakkoliv se jí dvorní obřady málo zamlouvaly, přece brala na sebe část břemena při takových příležitostech s půvabem obdivuhodným, nemohla-li tomu právě nějak uniknouti. A byla-li ve společnosti jiných císařoven nebo královen, tu byla vždy nejkrásnější a nejobdivovanější, o niž jevil se největší zájem.
Několik málo let před pádem francouzského císařství sešli se císařští manželé rakouští s Napoleonem a Eugenií v Solnohradě. Vysoce vznešeně kráčela dcera Wittelsbachů po boku hraběnky Montijo.*) Císařovna francouzská byla ještě na výši své krásy a popularity. Avšak se svýma tmavýma, zářícíma očima, se svými nádhernými vlasy a celým půvabem své osobnosti nemusela se Alžběta ani sebe méně namáhati, aby obstála vedle této Španělky.
Jindy, kdykoliv se setkala s mladšími kněžnami, byla to vždy ona, jež získala cenu krásy.
*) Francouzská císařovna Eugenie pocházela totiž ze španěl­ského hraběcího rodu Montijo (vysl. Monticho). P. p.

Král Umberto a královna Margherita královští manželé italští - navštívili o několik let později rakouský dvůr; a obě knížecí dámy - Alžběta a Margherita - objevovaly se denně pospolu. Margherita připomínala svěžest máje; avšak tehdejší žurnalisté zdůrazňovali, že císařovna Alžběta je ještě daleko krásnější: byla »habsburským podzimem.« -
Téhož roku, kdy byla ve Vídni světová výstava, slaví František Josef své dvacetipětileté jubileum jako císař. Zlatým hřebem oněch slavností byla večerní jízda císařských manželů a korunního prince ulicemi, jež byly vyzdobeny a osvětleny a v nichž lidé jásajíce se tísnili, aby jim vzdali svůj hold.
Avšak již při této příležitosti bylo zpozorovati, že císařovně přichází za těžko, účastniti se veřejných slavností, a že se snaží uniknouti křiku a hluku, jak jen možno.
Doba její nemoci naučila ji milovati samotu. Stalo se ji životní nutností často býti samotna. Byla-li s jiným pohromadě, cítila se jako v cizině; a jestliže ji knížecí její povinnosti nutily, aby se stýkala s mnoha lidmi, měla její bytost smutné vzezření trpitelky.
Pravděpodobné nebylo by jí přišlo za těžko udržeti si onu popularitu, jež byla jí věnována od širokých vrstev v první době jejího manželství, kdyby nebyla přináležela rodu, jenž byl po celá staletí výstřední a nervosní.
Všude bylo zříti její obrazy: ve školách, na universitách, v hotelích, v knihkupeckých výkladech. Dámy nosily »Alžbětiny klobouky«, »Alžbětiny závoje«, »Alžbětiny pláště« i »Alžbětiny stuhy«. Cizinci, přicházející do Vídně, jsou na, ni dosud upomínáni »Alžbětinou vyhlídkou«, »Alžbětinou alejí« a mnohým jiným, co nese její jméno.
V Rakousku bylo všeobecné mínění, že se nikdo co do krásy nemohl měřiti s císařovnou. Avšak nehledě k málé části dvora a k hostům, kteří byli přítomni na plesích pořádaných císařskými manžely každé zimy, bylo od konce let sedmdesátých až do smrti císařovniny jen velmi málo osob, které se mohly honositi, že ji spatřily z blízka.
Byla příliš silně proniknuta vědomím své vnitřní ceny, než aby se byla dávala používati za pouhou dekoraci trůnu.

Její ošklivost ku prázdnému lesku a k vystavováni se zvědavým zrakům na podívanou, odcizovala jí mnohá srdce.
Zvědavost je zvláštní známkou všech Vídeňanů, zejména jedná-li se o císařský dům. A poněvadž museli tak často postrádati pohledu císařovnina, pozdvihli trpké žaloby na to, že se neukazuje.
V porovnání s hlavním městem Rakouska byl Mnichov malé město. Avšak Alžběta nebydlela ještě, tak dlouho ve Vídni, když už pozorovala, že klepy rozmohly se tam da­leko více, než v jejím přívětivém městě domovském. Po každé, kdykoli byla spatřena, byla předmětem kritiky. Její vysoké, důstojné držení těla bylo jí vykládáno jako znám­ka pýchy. Tvrdilo se, že svou něžnou pleť děkuje jen umělým prostředkům. Vyčítala se jí jednoduchost v oděvu, jež se naprosto nehodila pro její postavení. A nespokojenost budilo i to, že ve hlavním městě nečinila dosti velké nákupy.
Katolická církev ukládá císařskému domu, účastniti se církevních procesí na Bílou sobotu a o slavnosti Božího těla.
Vídeňané těšili se každoročně na tento nádherný pohled; radovali se, že uvidí císařovnu v čele procesí, ná­sledovanou dvorními dámami a pážaty, jež nesla její vlečku.
Avšak několik dní před slavností bylo uvedeno ve známost, že Její Veličenstvo za účelem zotavení odcestovala na venek, neboť byla zachvácena náhlou nevol­ností.
Čili Vídeňané byli by možná prominuli, kdyby byla spočívala nějaká skvrna na císařovnině pověsti; avšak nepromíjeli, že se musili pro její nápady zříct zajímavých podívaných.
Při jednotlivých příležitostech, kdykoliv se veřejně objevila, zdravili ji chladněji a chladněji. Byla nazývána hrdou a chladnou; a nelze popříti, že trpělivost Vídeňanů napínala svou lhostejností, kterou vůči nim jevila.
Jak málo hodilo se toto nejveselejší hlavní město evropské pro císařovnu, která během let stávala se vždy melancholičtější a stále více se vyhýbala světu!

Snad byla sama první, jež cítila, že není jíž oblíbena ani u středního stavu v Rakousku, ani u vyšších společenských tříd; a tato okolnost zvyšovala její sklon, stále více se vzdalovati světa.
»Lidé nevědí, co si mají se mnou počíti«, říkala. »Já se jim nehodím do jejich jednou již ustálených pojmů; a jim se zase nehodí, je-li rušen pořádek v jejich škatulkách! Proto náležím zcela a úplně sama sobě. Vyhýbám se, jak mohu, civilisovaným lidem; neboť ti mne přece alespoň nenásledují do mé samoty. Domnívají se rozhodně, že jsou na tom lépe, jestliže činí, jak tomu byli již jednou uvykli.«
A dodávala: »Jest to má dlouhá osamělost, která mne naučila, že toto bytí pociťuje člověk nejtíže, je-li ve společnosti lidí.«*)
Po uzavření světové výstavy ve Vídni přijala císařovna do svých služeb malého negerského chlapce, jmé­nem. Mahmud. Byl to poslíček v domě kahirském, který dál zbudovati egyptský khediv v Prateru u příležitosti výstavy a jejž Alžbětě daroval.
Mahmud zbožňoval svou paní a byl šťasten, směl-li jí býti na blízku; ona pak jednala s malým hochem s neoby­čejnou dobrotivostí. Poněvadž tento byl zvyklý na africká horka, přivodil si záhy ve Vídni zánět plic; a císařovna starala se o něj a ošetřovala ho.
Jak lid, tak i rakouská šlechta shledávala to velmi nevhodným, když vešlo ve známost, že císařovna dovoluje své dceři Valerii hráti si s malým černochem.
Císařovna prý řekla: »Špatně o sobě navzájem mluviti jest lidem životní nutností, právě tak, jako cypřišům jest životní nutností stále naříkati.«
»Mějte se na pozoru před dvorskými pletichami«, řekla prý při jiné příležitosti. »Nikdo nikdy neví, kde jsou mu položeny nástrahy. Lidem při dvoru bylo by nemožné, aby jen jedinou hodinu žili, aniž by pomlouvali své nejbližší okolí.« .
»Měla bych vlastně děkovati Bohu, že jsem císařovnou,« pokračovala; »neboť jinak vedlo by se mi velmi zle.
*) Christomanovy "Listy z deníku".

Císařovna je trpěna jen proto, poněvadž jedině jí sám ná­rod může něco znamenati.«
Dvorní život naplňoval ji někdy téměř hrůzou.
Krátkozraká, ješitná dvorní společnost vídeňská byla povždy připravena, rozšiřovati o ní nepravdivé pověsti, které střední stav opakoval a dále rozšlapával. Během let navěsila se na její jméno v rakouském hlavním městě ta­ková spousta pomluv, že by jí bylo bývalo třeba mnoho klidu, aby to snesla.
A tohoto klidu se Alžbětě nedostávalo; - trpělivost nepatří k vlastnostem Wittelsbašských. Již od přírody byla Alžběta nervosně založena; v pozdějších letech pak tě­lesné útrapy přispěly k tomu, že se prudké a netrpělivé stránky jejího temperamentu vyvinuly ještě více; a tak v ní vznikl téměř divoký a nezkrotný vzdor proti na cti utrháním, jichž předmětem si lidé činili císařovnu.
Když jí oznámili, že její dobrotivost k Mahmudovi vzbuzuje pohoršení, dala svou dceru Valerii fotografovati s ním dohromady a dovolila, aby tyto obrázky byly vy­stavovány.
Nikoli docela bez příčiny zvyšovala se tím horlivost zlých jazyků, aby císařovnu očernily. A mnozí tvrdili od té doby, že onen neúnavný neklid, který se u ní jevil stále více, i ony různé, zvláštní nápady byly prý známkami počínající duševní choroby.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Satanophobia Satanophobia | Web | 18. června 2015 v 19:33 | Reagovat

dlouhodobá pujčka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama