8.Narození korunního prince...

24. března 2009 v 8:00 |  prameny
8.

Narozeni korunního prince Rudolfa. - Za války r. 1859.

Viděli jsme v předešlé kapitole, jak ztratila mladá císařovna a královna, když byla na cestě v Uhrách, své nejstarší dítě. Viděli jsme také, jak velká očekávání
s nimiž počala svůj život, při jejím příchodu do Vídně byla náhle zničena.
Právě v době, kdy toto dítě nosila pod srdcem, doléhaly na ni tisíce zklamání; ale v tolika protivenstvích udržovalo ji pomyšlení na očekávané mateřské radosti.
Rakouský národ, zrovna tak jako císař a jeho dům, přáli si a očekávali nástupce trůnu. Císařovna toužila po děcku, které by mohlo vyplniti prázdnotu v jejím žití.
Necelý rok po svatbě, dne 5. března r. 1855 porodila dceru, která byla nazvána po matce císařově. Od časného rána hrnulo se mnoho lidí po cestách do zámku Laxenburku, kdež se zdržovala; a v dvorním hradě byla shromážděna šlechta i nejvyšší úředníci a důstojníci.
Mocné bylo zklamání všech, když se dověděli, že to není syn. Zavládla tehdy v zemi drahota, a při narození a křtu této maličké nebylo oslav.
Alžběta byla příliš mladá a nezkušená, než aby porozuměla všeobecné nespokojenosti z toho, že říši neda­rovala korunního prince. Ale brzy čtla zklamání ve všech obličejích a neméně i u císaře.
Nespokojenost byla ještě větší a skrývala se tím méně, když dne 12. července r. 1856 porodila zase děvčátko.*)
Císařovna pojímala svoje mateřské povinnosti s největší vážností; tehdy nepřála si nic víc, než aby se mohla zaměstnávati se svými dětmi; a pro ně se obětovati.
Ale arcivévodkyně Žofie odňala ji děti okamžitě. Odkázala matku do nádherných sálů dvorního hradu, kde se cítila tak cizí, a malé děti přenesla do místností postranního křídla mohutného starého zámku.
*) Gisela provdala se r. 1873 za prince Leopolda Bavorského, druhého syna nynějšího prince regenta.

Bezděky musila přirovnati Alžběta svůj vlastní osud k osudu své matky - paní na zámku Possenhofenu - jejíž obsažný život naplněn byl prací a obětováním pro hejno vlastních dětí.
Myslila-li na to, pociťovala smutek ve svém nynějším postaveni tím trpčeji. Viděla se donucena vésti parádní život v lesky svého nynějšího postavení. Musela žíti toliko pěstění své krásy a úpravě svých toalet. Ba dokonce-její mateřská láska směla se jeviti tolika v podobě vznešeně mírné žádosti, aby se mohla rozptýliti tu a tam hrou s maličkými.
Potřeba, aby říši darovala dědice trůnu, byla jí vytýkána tak často a tak zjevně, že se cítila zcela zaražena. A jednoho dne svěřila prý se své matce a zeptala se jí:
»Domníváš se, že to dopadne tak jako s Františkem Napoleonem, a že se v manželství rozloučíme, nebudu-li míti syna?«
»O takovýchto věcech nesmíš hloubati, mé dítě. Ty víš přece, že, František tě vroucně miluje«, zněla odpověď.
Chytrá matka prý dodala: »Jest dvojí druh žen: jedny jež dosahují všeho, čeho si přejí, a druhé opět, které nedostávají nic z toho, co by měly rády. Zdá se, že patříš k poslednějším. Ty obdařena jsi od přírody výbornými dary, máš i šlechetnou povahu. Ale schází ti jedna vlastnost: nedovedeš se snížiti na stanovisko svého okolí i nedovedeš se přizpůsobiti k požadavkům poměrů. Ty patříš do jiné doby, než jest naše, do doby, kdy byli ještě svatí a mučenníci. Nevztahuj tudíž pohledy světa na sebe, že jsa příliš svatou; ale naprosto se nemuč domněnkou že jsi mučennicí.«*)
Vřeleji a vřeleji toužila Alžběta státi se matkou syna. Kdyby se tak mohlo státi, pak - doufala - její život utváří se lépe, než jak se bylo stalo v prvních letech jejího manželství.
Krátce po dosažení jejího dvacátého roku bylo její vroucí přání splněno. Večer, dne 21. srpna r. 1858, porodila mladá, krásná choť Františka Josefa slabého a útlého, ale hezkého chlapce. Upouštěje ode všech ceremonií, položil šťastný otec do kolébky synovy řád zlatého rouna«.
*) Tento citát, jakož i některé jednotlivosti v pozdějších kapitolách vyňaty jsou z knihy "The martyrdom of on Empress".

Druhého dne z raná nesl telegraf zprávu o narození císařského syna i do nejvzdálenějších částí světa; sto a jeden výstřel z děla zaduněl se všech pevností v Rakousku a v Uhrách. Událost ta byla miliony lidi pozdravena s jásotem. A všude v široké říši shromažďovali se v kostelích k modlitbě za matku a dítě.
V návalech životu až nebezpečných a s nesmírnou srdečností pozdravován, jel panovník hlavním městem. Na počest právě zrozeného císařského syna vzplálo moře světel; transparenty s vřelým holdováním císařským manželům a jejich synu byly vyvěšovány na všech možných místech. Všude zpívala se národní hymna, do níž vkládaly se verše, oslavující mladého nástupce rakouského trůnu.
Nadšení bylo posíleno, když korunní princ obdržel při křtu jméno svého velkého praotce Rudolfa. Když obecní rada vídeňská, podala blahopřání císaři Františkovi Josefovi u příležitosti křtu, odpověděl tento:
»Nebe obdarovalo mne synem, který jednou spatří novou, větší a krásnější Vídeň. Avšak kdyby se město i změnilo; najde princ přece stará, věrná srdce nezměněna, která, bylo-li by toho třeba, prokáží mu za všech okolností svou osvědčenou obětavost.«
Slavná herečka, paní Rettichová, představujíc Musu dějin, přednášela na večeru dne 22. srpna v dvorním divadle s jeviště slavnostní prolog od Bedřicha Halma.
Velcí i malí básníci věštili novému Habsburkovi úctu a velikost v nadšených, oslavných hymnech. Jen jediný dal zazníti vážným tonům ve velikém jásavém choru. Byl to později tak proslulý básník Ludvík Anzengruber; přál maličkému, aby nikdy nezakusil, jak těžkým břemenem může býti koruna.
Tímto okamžikem stala se matka Rudolfova populární. Umlkli její nepřátelé, její tchyně byla spokojena; a ona sama byla šťastna.
»Zdá se, že mne dosud nikdo nepotřeboval, a ani mého malého děvčátka, které ode mne co nejvíce odlučují«, pravila. »Nepřipustím však, aby mi nyní vzali i mého maličkého a dali mu vyrůst mezi cizími lidmi. Bude mne potřebovati a my budeme spolu šťastni.

Leč mýlila se zase. Rudolf odnesen byl skoro ihned po svém narození do dětského pokoje v nevzdálenější častí zámku. Nadarmo vznášela matka námitky proti tomuto nařízení. Tchyně zde vládla; a rozkazující arcivévodkyně nechtěla svoliti, aby dědic jedné z nejmocnějších říší evropských byl vychováván od mladé císařovny, která. podle jejího mínění ještě sama nevěděla, jak se má chovati.
Když Alžběta prosila o dovoleni aby směla vyko­návati svoje povinnosti jako matka, zdůrazňujíc, jaké útěchy bylo by jí tím dopřáno, kdyby maličkého měla pod svojí vlastní ochranou, arcivévodkyně se rozhněvala; myslila, že Alžběta má všechny podmínky, aby byla šťast­na, a nemohla nebo nechtěla rozuměti, že útěchy jest jí přece tak zapotřebí.
Zajisté měla tchyně pravdu po svém způsobu; v ze­vnějším ohledu dostalo se Alžbětě jejím sňatkem všeho, co může svět dáti. Ale nebyla dosti povrchní, aby jí byl vnější lesk mohl býti náhradou za klamme naděje, anebo aby snad byl mohl vyplniti prázdno v jejím srdci.
Její postavení se ještě zhoršilo, když druhorozený bratr císařův, Ferdinand Maximilián. v létě r. 1857 pojal za choť ctižádostivou dceru krále Ludvíka I. Belgického - Charlottě. Tato připojila se okamžitě k oné straně při dvoře, která smýšlela nepřátelsky vůči císařovně Alžbětě. Ona stala se miláčkem tchyniným; a jelikož sama zůstala bezdětnou, byla tu další příčina, proč švagrové viděla.
Mezitím shlukovaly se na politickém obzoru temné mraky. Italští poddaní císaře Františka Josefa mocně se jítřili. I v ostatních částech habsburského mocnářství je­vila se hluboká nespokojenost s vládou. Nebylo tajem­stvím, že arcivévodkyně Žofie ovládala, svou silnou rukou všechny vnitřní i vnější záležitosti říše. V Rakousku mluvilo se veřejně o tom, že ona je to, jež vypovídá válku a uzavírá mír.*) Moc, jak ji uplatňovala, vyvolala v nej­vzdálenějších kruzích roztrpčení. Důstojníci, měšťané a úředníci vyslovovali nelibost nad »vládou spodničky.«
*) Viz memoiry Bernardiho.

Když v roce 1859 vypukla válka proti Sardinii a Francii, platily nepopiratelné zájmy země a udržení říše u matky císařovy méně, než udržení moci Jesuitů.
Alžběta poznávala, ze celé neštěstí spočívá jediné v tom, že se její choť i v politickém ohledu nechává vésti svojí matkou.
Plála žádostí, aby mohla do toho všeho zasáhnouti a změniti tento poměr; byla však úplně bezmocná.
Neptali se nikdy na její radu, nepřáli si nikdy, aby měla svoje mínění, natož aby je někdy pronesla.
Když císař František Josef bojoval u Solferina a jeho tchyně psala dopisy evropským dvorům a konala několika-hodinné konference se státníky a diplomaty, musila cí­sařovna svou působnost omeziti na to, že navštěvovala vojáky a důstojníky, kteří vraceli se zraněni z italského bojiště.
Jako anděl milosrdenství obcházela v nemocnicích. Chodila od lůžka k lůžku, ochutnávala jídla, jak byla připravena, a rozdělovala peníze a doutníky.
Její povzbuzující slova padala na tím úrodnější půdu, poněvadž zjevně vycházela ze srdce a poněvadž neměla do sebe nic z kazatelského tónu, tehdy tak obvyklého.
Nimbus zbožnosti, jímž obestírala arcivévodkyně Žofie veškeré své jednání, byl císařovně Alžbětě odporným na nejvyšší stupeň. Netajila se naprosto se svou nevolí proti tomu, že klerikální strana má nadvládu. Při jedné velké dvorní slavnosti stál papežský nuncius v její blíz­kosti; jeho nohy zapletly se do její dlouhé vlečky. S hněvivým pohledem a prudkým trhnutím škubla císařovaná vlečkou, takže vyslanec svatého Otce skorem upadl.
Tento výstup vzbudil v sále mnoho veselosti, neboť všichni byli přesvědčeni, že právě tak, jako by byla ráda porazila v plesovém sále jeho osobu, byla by ve svém zámku ráda zvrátila i jeho zhoubný vliv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alenka Alenka | 26. března 2009 v 9:33 | Reagovat

Já si myslim, to sklamání z narození dcer nebylo tak velký, jak je prezentováno v té knize. Hlavně malá Žofie byla miláčkem arcivévodkyně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama