9.Manželské spory....

25. března 2009 v 8:00 |  prameny
9.

Manželské spory. - Alžbětina nemoc. - Pobyt na Madeiře*)

Státní záležitostí, rozptýleni společenského života radosti z lovu, jakož i sklon císařův, vrátiti se k radost­nému životu, jejž byl vedl jako neženatý muž, prohlubovaly roztržku mezi mladými manžely víc a více.
Císař František Josef měl mnoho přirozené roztomilosti. Ale měl také svoje slabosti; a při bližším styku nevyhovoval plně ideálním představám, které si jeho choť o něm učinila.
Alžběta, byla povahy, příliš vznešené, než aby se byla chopila jakýchkoli prostředků, aby si jej připoutala. Ne­usilovala nikdy o to, aby si udržela jeho lásku.
Její sklíčenost i její rostoucí nelibost, když se mela účastniti ve dvorních společnostech, přispívaly k tomu, že se jí její manžel vzdaloval. Byl unaven její zdrženlivou mlčenlivostí, která působila jako němá výčitka proti němu samotnému.
Když se objevovala v plném lesku majestátního ženství, braly na se její blouznivé oči výraz nedůvěry a po­hrdání lidmi, a tahy jejího krásného obličeje počínaly se přiostřovati.
Alžběta byla neustále od svých nepřátel při dvoře houževnatě pronásledována. Neúnavně slídili tito po všem co by jí, vzhledem na její vnější vystupování, mohli vytknouti a nalézali radost v tom, že donášeli vše jejímu choti, a ten vzdaloval se od ní čím dále tím více.
Alžběta provdala se, aniž by byla věděla, co jest manželství; její mládí znemožnilo jí hned na počátku sdíleti žhavé pocity císařovy.
Co se týče mládí a mravů, vychována byla podle přísných zásad; a v domově svého dětství měla stále před očima šťastné, společné žití svých rodičů. Zcela jisté doufala, že najde celé štěstí života v lásce svého manžela. Její osamocené postavení ve Vídni, uprostřed nepřátelských živlů, vzbudilo v ní přání, moci se k němu tím těsněji přimknouti.
*) Ostrov, ležící západně od pobřeží marockého, přímo proti Maroku, hl. městu osady téhož jména (v Africe): patří Portugalsku. P. p.

Skutečnost však roztříštila všechny její iluse.
Nebylo to tím, že ztratila nad ním moc; nebyla to snad ani obava, že ztratila jeho lásku; avšak ničilo ji to, že její důvěra k němu byla otřesena.
Pro hrdou dceru wittelsbašskou byl soucit jiných al­mužnou, která ji snižovala na žebračku. Skrývala své strašné zklamání před očima lidu, jak jen mohla. Jako zosobněné svědomí choulila se sama do sebe. Byla zachvá­cena hlubokým odporem proti světu, jehož lidé pásli se na jejích strastech.
Při dvoře, kde panoval příliš lehký způsob života, který nemohl kolem sebe viděti dokonalou ctnost, hledali mnozí, zda by mohli nalézti v její změně někde snad ně­jakou slabost. Ale mladá císařovna byla v nejpřísnějším slova smyslu paní bez poskvrny.
Její zdraví trpělo, avšak ona bojovala statečné proti tělesné slabosti.
Nějaký čas po narozeni korunního prince Rudolfa byla zachvácena nemocí, kterou lékaři nemohli rozpoznati a marně se snažili o její vyléčení.
Po mnoha poradách a vyšetřováních domnívali se, že jsou zasaženy její plíce. Sdělili ji, že od nynějška, musí žíti podle různých pravidel, aby si udržela svoje mizející síly. Sdělení to ji hluboce zarmoutilo.
A každým dnem a měsícem, jenž uplynul, trpěla víc a více. Chtěli ji přemluviti, aby hledala léčení na Madeiře, jež pokládána byla tehdy za nejlepší útočiště pro nemocné plicními chorobami. Avšak ačkoliv se zhoubný vliv ne­moci zřetelně jevil v jejím usouzeném obličeji a na jejím vysíleném těle, zdráhala se dlouho podniknouti podob­nou cestu.
Kolem začátku roku 1861 rozhodla se konečně, že se odebéře na Madeiru. S lítostí doprovázeli ji kus cesty, a mnozí zcela pochybovali, že dojde živa na určené místo. Ona sama snad ze všech nejméně věřila, že se opět někdy uzdraví; ale snášela svůj osud trpělivě.
Evropa ležela při jejím odjezdu v mlze a chladnu. Když za týden vstoupila na Madeiru, pozdravilo ji léto, tropická vegetace, zářící sluneční jas a jasná, modrá obloha.

Její obydlí na ostrově mělo úchvatně krásnou polohu. Dům byl vystavěn ve slohu vilovém se širokou verandou kolem. Místnosti panovnického dvora byly ubohé; ale sa­lony císařovniny v prvním poschodí byly veliké, elegantně zařízeny a mezi sebou spojeny křídlovými dveřmi.
Těsně za domem, v němž císařovna Alžběta obývala, táhne se řetěz hor, jehož ojedinělé vrcholy dosahují výšky 4-5000 stop. Od vchodu do vily vedly zahradní cesty až k široké terase u moře.
Začátkem měsíce března začala na ostrově sklizeň cukrové třtiny. Celý ostrov byl v jednom květu, a císa­řovna používala nádherného, jasného počasí k denním výletům.
Nemoc, která, položila na ni tak těžce svou ruku, byla jí současně i vysvoboditelkou. Jí měla co děkovati, že se mohla odtrhnouti od tísnivého dvorního života. A dlouhé osamění sílilo její trpělivost a připravovalo ji tak na těžké zkoušky, které pro ni Prozřetelnost ještě skrývala.
Na svých dlouhých toulkách po břehu mořském měla dosti času i klidu, aby přemýšlela o svém postavení ve Vídni a o bojích svého mládí.
Myslila na všechny, jež ztratila doma v Bavořích. Vzpomínka na tichý zámek v její domovině, na pohádky a idyly, jež slýchávala, sedíc na kolenou svého otce, - vše vynořovalo se jí opět živě v myšlenkách. Denně psala dopisy svému choti, svým rodičům a sourozencům; a její sestra Helena, jež se mezitím provdala za knížete z Thurnu a Taxis, navštívila ji na ostrově.
Jelikož zřídka kdy přijížděla na Madeiru loď, byl tamější život vpravdě jednotvárný. Alžběta milovala vždy­cky přírodu; nyní milovala ji dvojnásob.
Vstávala velmi časně. Studovala řeči a pěstovala hudbu; ale to nedostačovalo k ukojení její touhy po čin­nosti.
Tento pobyt dal jí nový, bohatý dar: zamilovala si svět básní. Kdykoliv chtěla utišiti své bolesti, sahala po knihách. Za dlouhých, osamělých večerů bavila se s nimi jako se svými milými přáteli; ty utišovaly nepokojnou touhu jejího srdce, ty povznášely ji nad životní nesnáze.
Ve Vídni zatím očekávala se již zpráva o smrti císařovnině. Ale místo ní došlo oznámení, že její záchvaty

kašle jsou méně časté a slabší; a konečné došla zpráva, že mírné podnebí podivuhodným způsobem účinkovalo na její zdraví.
Po čtyřměsíčním pobytu mohla Madeiru zase opustiti.
Když vracela se v polovici května do Rakous, byla její loď přepadena strašlivou bouří.
Císařovna podnikla cestu domů na zábavní jachtě »Viktorie a Albert«, patřící královně Viktorii Anglické. Jako skořápka byla zmítána loď na rozbouřeném moři. Skoro po celý ten čas seděla císařovna na palubě, ačkoliv vlny jako domy převalovaly se, přes palubu a hrozily spláchnouti ji přes lodní okraj.
Nejvyšší hofmistr prosil ji úpěnlivě, aby se vrátila do kajuty; ale jeho prosby byly marné. Dala se pevně při­vázati ke stožáru, aby se mohla kochati pohledem na úchvatnou bouři mořskou.
Dne 18. května vystoupila v Terstu na pevninu. Již večer předešlého dne přišel tam císař se svou družinou, aby ji přivítal. Časně z rána vstoupil na palubu císařské jachty »Fantasia«, aby vyjel své choti vstříc; císařská loď byla doprovázena pěti slavnostně ozdobenými parníky, které vezly na palubě honoraci Terstu a několik hudeb­ních sborů.
Před »Porto Rose« lodi se potkaly, a císař František Josef vstoupil na palubu ke své choti.
V deset hodin oznamovaly první výstřely s Castellu, že se loďstvo blíží. Za pozdravů baterií děl a válečných lodí, pluli císař a císařovna přístavištěm, aby zakotvili u letohrádku Miramare, náležejícího arcivévodovi Maximilianovi - pozdějšímu císaři mexickému - kde bylo slav­nostní uvítání.
Známý obraz představuje okamžik, kdy mladá, šťastná arcivévodkyně Charlotta objímá domů se vracející krásnou císařovnu na velké mramorové terase, která vede k moři.
V Badenu u Vídně spatřila Alžběta opět svou tchyni a své děti. Pět dní nato přijela císařská dvojice do Vídně, jejíž nádraží bylo vyzdobeno květinami.
Cesta do zámku byla podniknuta v otevřeném voze za jásotu lidu. Císařovna neustále pozdravovala s neoby-

čejnou přívětivostí. A upřímná radost lidu nad jejím uzdravením jevila se jak při uvítání, tak i při děkovných službách božích, které se konaly druhého dne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama