16.Císařovna a dobročinnost....

1. dubna 2009 v 8:00 |  prameny
16.

Císařovna a dobročinnost. - Stříbrná svatba manželů.

V předešlé kapitole poznali jsme některé důvody, kte­ré přispívaly k tomu, že císařovna Alžběta stávala, se v rakouském hlavní městě neoblíbenou. Avšak byly ještě i jiné důvody.
Když Němci počínali býti v Rakousku nespokojeni a začali zdůrazňovati svou kmenovou příbuznost s německým severem, odvrátila od nich své sympatie. A německá část obyvatelstva v zemích jejího chotě cítila instinktivně, že mnohé u nich neschvaluje.

Mnohým lidem přicházelo za těžko prominouti jí její zřejmou, obzvláštní lásku k Maďarům. Potají šeptalo se o tom, že její značná rakouská apanáž rozdílena je mezi nuzné Maďary. Neoblíbenost dobré, nadané císařovny rakouské zvětšovala se z největší části proto, že její srdce dlelo na druhém břehu Litavy.
Ostatně co se týče darů, jež rozdělovala, bylo jí křivděno; neboť v celé habsburské říši - jak v Rakousku, tak i v Uhrách - není téměř jediného dobročinného ústavu nebo nadace, jichž by nebyla chránila nebo podporovala.
Vypravuje se, že jednoho dne v prvních letech jejího manželství, když jela mimo kterési kasárny ve Vídni, musil pravé nějaký voják pro svůj přečin »běhati ulicí«.*)
Císařovna slyšela jeho úpěnlivý nářek; dala ihned zastaviti, a ptala se po příčině. Za několik dní vydal císař na její prosbu rozkaz, že zastaralé trestní zákony v ra­kouském vojsku zaměněny budou novými a době odpo­vídajícími.
Kdykoliv slyšela o nějakém neštěstí, snažila se je zmírniti.
V jedné z dřívějších kapitol jsme viděli, že za války v r. 1859 a 1866 navštěvovala raněné, je ošetřovala i utě­šovala. Ještě hrdinější obětavost dokázala však za několika tyfových a cholerových epidemií, kdy navštěvovala nemocnice bez obavy před nebezpečenstvím smrti, jemuž se vydávala.
Když Rakušané r. 1878 obsazovali Bosnu a Hercego­vinu, narážely na tvrdošíjný odpor obyvatelstva; aby byly získány nové části země, musely se přinésti velké obětí na životech lidských.
Potřeba péče o raněné a pozůstalé po padlých byla v velmi naléhavá, a císařovna našla tak nové pole pro svou činnost, davši podnět k zakládání národních dámských spolků, jichž úlohou bylo pomáhati nouzi trpícím vojákům a jejich pozůstalým i starati se o ošetření raněných. Ve
*) "Běhati ulicí" byl vojenský trest. Odsouzený voják po pás obnažen, musil běhati od jednoho konce ke druhému a zpět úzkým špalírem vojínů, kteří jej metlami nepřetržitě a prudce šlehali, až ubožák, často všecek zakrvácen, klesl vysílením. Mnohdy následovala i smrt. (Mistrně vylíčil to A. Jirásek v románě "F. L. Vek", díl II., kapitola 5.) P. p.

všech městech Rakousko-Uherska následovaly dámy ochot­ně jejího vybídnutí a sdružovaly se k tomuto nejlepšímu, šlechetnému účelu.
Stavěti se v čelo skutkům milosrdenství a návštěvovati polní lazarety a nemocnice, náleží takřka k samo­zřejmým povinnostem císařovniným. Avšak poněvadž Alžbětina záliba pro život v ústraní jevila se stále zřejměji, nemohla se pochopitelně zvětšovati její záliba pro účast na veřejné dobročinnosti. V pozdějších letech navště­vovala veřejné ústavy v Rakousku toliko pod nátlakem císařovým; neměla však trpělivosti činiti tak pravidelně.
Konala své, spíše oficielní skutky milosrdenství s maskou chladu a spěchu jen jí vlastní, jakoby se jí k tomu nedostávalo času. Objevila-li se tu a tam v některém ví­deňském filantropickém ústavu, přijela jako bouřlivý vítr, kdy jí nikdo nečekal. Stávalo se, že vykonala za jediný den osm až deset takovýchto návštěv, třeba na čtyřech stranách hlavního města, jakoby tím chtěla dohoniti, co zameškala v době své nepřítomnosti, nebo jakoby se chtěla naráz sprostiti svých povinností milosrdenství.
A přece byla dobrá; podporovala až do své smrti bezpočet nešťastných a trpících. I ve Vídni navštěvovala nepoznána - brlohy bídy, ovšem že ne tak často, jako v Budapešti. Avšak Vídeňané nevěděli všeobecně nic o skutcích lásky, jež konala tajně; nikdy jim ani nenapadlo, že dobrosrdečná dáma, která dobrodiními zasypává trpící a nuzné, jest hrdá císařovna, která ode všech, bez roz­dílu stavů, rozhlašována byla jako žena bez srdce a lho­stejná vůči nouzi jiných. -
Roku 1879 slavili František Josef a Alžběta svou stří­brnou svatbu. Oba zajisté hleděli vstříc tomuto dni s po­hnutím.
Jejich manželstva bylo, co se týkalo vzájemných pocitů, v nejvyšší míře samé zklamání a změna, jako manželství mnoha jiných. Avšak na nových předpokla­dech vybudovali si vzájemně nový a svým způsobem sr­dečný poměr, v němž císařovna se naučila slevovati se svých požadavků, aniž by si tím nějak zadávala.
Císařští manželé vyslovili v den své stříbrné svatby přání, aby nebyly vůkol v zemi, konány žádné veřejné

slavnosti, a částky, které by snad chtěla města nebo jejich části na to vydati, aby raději byly dány na dobročinné účely.
Jedině s Vídní učiněna byla výjimka; neboť hlavni město chystalo velké ovace. V upomínku na to, že František Josef zachráněn byl r. 1853 při vražedném útoku Maďara Libenyho, zbudován byl z dobrovolných sbírek chrám na místě, kde císaře zasáhla dýka vrahova. Tento chrám byl u příležitosti oslav v přítomnosti císařských manželů slavnostně vysvěcen.
V den dvacátého pátého výročí jejich spojení předstoupil císař František Josef s Alžbětou opět před oltář. Na zevnějšku oslavenců nebylo pozorovati stopy po bouřích, jež byly otřásaly v uplynulých letech jejich společ­ným životem. Císař zdál se býti v plné síle mužného věku, císařovna nazývána byla právem »nejkrásnější babičkou.«*)
Celá Vídeň shrdomáždila se na ulicích, jimiž jeli cí­sařští manželé do chrámu. V předsíni chrámové rozestavily se dívky; a když císař a císařovna po skončené slavnosti kráčeli k východu, dívky předstoupily před ně. Neobyčejná přívětivost, s níž je císařovna pozdravila, do­dala jim odvahy; a jedna z nich k ní pěkně promluvila, podavši jí pak kytici.
Básníci rakouští i maďarští naladili své lyry ku poctě oslavovaných manželů. Avšak jejich hold nedojal císa­řovnu Alžbětu tak, jako pozdrav jednoho z básníků její vlasti, jenž pěl:

Jak dobrota Tvá beze dna.
ó paní vznešená!
jak šlechetná Tvá laskavost
se, leskne nad nejdražší skvost:
tak moc i požehnání
nechť vždy se k Tobě sklání!
A v důkaz lásky jediný,
ó, přijmi pozdrav otčiny!

Historický průvod Vídně na počest stříbrně svatby uzavíral dne 27. dubna slavnosti. Několik měsíců před tím vypracoval proslulý malíř Hans Makart plán a různé po-
*) Její nejstarší dcera měla tehdy již několik dětí.

drobné náčrty k průvodu. Tento plán byl geniálně rozvr­žen a scénován.
Přihlásil se imponující počet účastníků, všechny stavy, všechny instituce, všechny státy říše byly zastou­peny. Průvod pohyboval se zvolna Okružní třídou, po­zdravován s ohlušující účastí. Rozličné skupiny na koních, pěší nebo na skvělých vozech měly na sobě nádherné historické kostýmy.
František Josef a jeho choť, kteří po mnoho hodin nepřetržité ohlušováni byli jásotem mimojdoucího průvodu, byli hluboce dojati všeobecným nadšením.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama