17. Manželství korunního prince...

2. dubna 2009 v 8:00 |  prameny
17.

Manželství korunního prince Rudolfa. - Císa­řovna a její zámky.

Jediný syn císaře Františka Josefa a Alžběty dorů­stal, aby byl vždy větší pýchou svých rodičů; a ve všech vrstvách obyvatelstva byl neobyčejně oblíben.
Nenavštěvoval nikdy veřejné školy; ale vědělo se, že obdržel pečlivé vzdělání podle potřeby času od zdatných učitelů.
Po své matce zdědil odpor proti všemu šosáckému i její literární a umělecké zájmy a její lásku k volnému životu.
Po starém rakouském knížecím způsobu měl se vy­učiti nějakému řemeslu; zvolil si knihtiskařství. Navštěvo­val pilně přednášky na vídeňské universitě a byl častým hostem ve dvorním divadle, vysoké to škole pro umělecký vkus Vídeňanů. Stejně jako jeho matka vyhledával svou nejmilejší společnost mimo svůj vlastní okruh. Volil bás­níky a žurnalisty za členy svého nejbližšího okolí. Pří­rodní vědy jej obzvláště poutaly a nadšeného přítele i učitele našel v proslulém přírodozpytci Brehmovi.
Korunní princ sám byl znamenitým cestopiscem. Ně­kolik jeho knih rozšířeno bylo nikoli proto, že je napsal císařský syn, nýbrž proto, poněvadž byl vpravdě zdat­ným spisovatelem.

Poměr mezi ním a císařovnou Alžbětou vyvíjel se stále více v poměr téměř jako mezi dvěma sourozenci, kteří se mají velmi rádi. K ní se uchyloval se svými sta­rostmi i radostmi; avšak při veškeré lásce k němu pozná­vala matka přece velmi dobře jeho chyby: věděla, že je neméně vnímavý a že se neméně raduje ze života než jeho otec ve svém mládí.
Císař i císařovna shodovali se v tom, že jest nutno, aby se Rudolf oženil; chtěli viděti zajištěnu posloupnost svého rodu, a doufali, že manželství učinilo by jej snad méně neklidným a rozkošnickým.
Avšak císař František Josef nechal se při volbě bu­doucí choti svého syna vésti výlučně ohledy politickými. Císařovna Alžběta naproti tomu myslila na synovo domácí štěstí.
Nedomnívala se, že jest tak velice naspěch, aby se oženil, a přála si, aby si sám vyhledal nevěstu, která jak svými zevnějšími dary, tak i svou inteligencí byla by s to, aby upoutala a udržela jeho neklidné srdce.
Když Rudolf blížil se svému dvacátému roku, bylo nadmíru málo katolických princezen, jež se mohly vdáti. Císařova, nikoliv však císařovnina volba snachy padla na belgickou princeznu Štěpánku, sedmnáctiletou dívku pro­středních darů duševních a nijak zvláště zajímavého zevnějšku.
Alžběta neměla k belgickému králi nijakých sympatií pro jeho bytost i pro jeho způsoby. Jeho choť, rakouská arcivévodkyně, která se jí zdála hráti velmi nešťastnou úlohu po boku svého manžela, také se jí nezamlouvala.
Alžběta zrazovala určitě z této partie. Avšak sestra královny belgické, rakouská arcivévodkyně Alžběta,*) mocná osobnost u dvora, k níž František Josef udržoval vřelou oddanost, přimlouvala se za svou neteř. Ona i jiní rádci mařili úmysly, jež císařovna projevovala svému choti.
Zasnoubení bylo veřejně oznámeno; a belgičtí královští manželé a jejich dcera přijeli do Vídně. Rudolf sám- zdálo se - byl vůči celé věci zcela lhostejný.
*) Matka Marie Kristiny, královny-vladařky,

Dne 10.května r. 1881 konal se sňatek. Během. všech slavností svatebních plnila císařovna Alžběta důstojně všechny povinnosti, jež jí jako matce ženichově přiná­ležely. Avšak její chlad a upjatost k snaše, králi i kralovně belgické byly všem nápadný.
Při jedné projížďce hlavním městem po boku králov­ny Henrietty děkovala neustále na jásavé provolávání lidu. Avšak v obličeji měla výraz duševní nepřítomnosti a na celé dlouhé cestě neoslovila belgickou královnu ani jediným slůvkem. Mezi svatební slavností pozbyla, vlády nad sebou a vypukla náhle v křečovitý pláč.
Při sňatku Rudolfově bylo to naposledy, co se oficiel­ně objevila ve Vídni. Vídeňané toužili po ženském členu svého císařského rodu, k němuž by mohli, přilnouti. Ště­pánka representovala mládí se všemi jeho nadějemi a sliby. Srdečných pozdravů na uvítanou dostalo se ze ži­vota se radující královské dceři hned při jejím příchodu. A když korunní princezna porodila dne 3. září r. 1883 dceru, bylo nadšení lidu výrazem její i Rudolfovy oblí­benosti.
Rozumí se samo sebou, že poměr mezi matkou a sy­nem se změnil, když tento se oženil, Alžběta to cítila a trpěla tím.
Leč přece přicházel Rudolf s mnohými svými sta­rostmi, ještě k ní; a tu pozorovala brzy, že syn naprosto není ve svém manželství šťasten.
Cítila se ve dvorním hradě jako doma méně než jindy. Po příchodu korunní princezny bydlila vždy jen malou část zimy ve Vídni. Tvrdilo se, že byla i léta, ve kterých nezdržela se tam déle než tři nebo čtyři týdny.
František Josef trávil rád se svou chotí některý letní měsíc v Išlu, který choval pro ně mnohé a významné vzpomínky na dětství. Tam obyčejně scházela se pak celá rodina, aby oslavila narozeniny císařovy.
Zde našla Alžběta příležitost ku podnikání horských procházek, které tak milovala. Není v okolí Išlu téměř jednoho vrcholu nebo salaše, kde by byli obyvatelé ne­zastihli císařovnu každého léta.
Na svých výletech rozmlouvala ráda se sedláky, jež potkávala; vyptávala se jich obyčejně po jejich každo-

denním živote, a za každou sklenici mléka, kterou jí po­dali, císařsky se jim odměnila.
Děli přinášely ji kytice alpských květin. Na jejich upřímný pozdrav odpovídala vždy přátelským; »Pozdrav vás bůh, milé děti!«
Několik let po smrti svého švagra, císaře Maximiliana Mexického, navštěvovala pravidelně svůj letohrádek Miramare u Terstu. Zámek ten je vystaven z nejčistšího a nejjemnějšího mramoru na skále, na otevřeném moři. Na blízku stojí pavilon, v němž obývala císařovna Charlotta po svém návratu z Mexika, jsouc šílená a národem za­puzena.
Ve dvorním hradě i v Schönbrunnu shledala císařov­na zařízení, jež neshodovalo se s jejím vkusem; avšak z pietních ohledů nechtěla je měniti.
Císař trávíval jarní měsíce v Schönbrunnu; v prvních letech jeho manželství dlela tam často i jeho choť. Ta však zatoužila brzy po jiném místě pobytu. Asi v době, kdy konal se sňatek Rudolfův, rozhodla se, že si dá vy­stavěti svůj vlastní zámek »Waldesruhe«, a to v oboře Lainzu u Hietzingu.*)
Zámek »Waldesruhe« byl zbudován během dvou let za dozoru samotné císařovny. Mezi stavbou tohoto malého renesančního zámku nebylo nikomu dovoleno, aby tam vstoupil nebo si jej prohlédl; a až do smrti císařovniny zůstal pro vnější svět tajemstvím.
Nádherná obora v Lainzu - nejstarší a nejkrásnější to lesy v okolí Vídně - jest obehnána vysokou kamennou zdí, přes niž viděti lze toliko vrcholky stromů, a zahrady kolem zámku chráněny jsou neproniknutelnými trnitými křovinami.
Nikdo mimo dvorní služebnictvo neměl přístupu do parku a do zahrad. A ani jednou obrazy nebo umělecká díla nedostaly se ze zámku na veřejnost.
Průčelí je zdobeno terasami a altány, na nichž vlnilo se to květinami vždy v době, když tam císařovna dlela.
Široké mramorové schody, pokryté rudými sameto­vými koberci, vedou do prvního poschodí, kdež jsou po­koje císařovniny a císařovy i veliký sál přijímací. Roh po-
*) Hietzing leží nedaleko Vídně. P. p.

schodí zaujímala Alžbětina prostorná ložnice se dvěma okny k východu a dvěma na jih; jedno z nich, jež opatře­no je dvokřídlovými dveřmi, vede na balkon.
Lůžko císařovnino stálo volně, uprostřed pokoje. V hlavách stála ochranná stěna, na jejíž vnitřní straně visel cenný mariánský obraz; před tímto obrazem stálo klekátko.
V jednom rohu pokoje dala si postaviti sošku Panny Marie; kolem podstavce ovinut byl drahocenný, starý růženec.
V jiném rohu umístěna byla bronzová socha Nioby, jež obklopena jsouc zelení působila zvláštním, téměř příšerným dojmem. V protějším rohu visely zelené žárovky. Když císařovna ležela v posteli, mohla otočiti elektrické světlo tak, že neviděla nic jiného než zelenou záři, pada­jící na Niobu.
Z ložnice vycházela ráno na balkon, který byl vždy ozdoben květinami. Tam byl připravený stůl pro snídani. Na tomto balkoně dala postaviti v pozdějších letech umě­lecké dílo, jež jí bylo obzvláště milé: zmenšený odlitek sochy Heineho, již dala provésti od dánského sochaře Hasselriise pro svou villu »Achilleion« na Korfu.
Chtěla-li býti sama anebo nebylo-li jí právě dobře, používala se zálibou tohoto místa pro snídani.
Na druhé straně její ložnice byl jednooknový pokoj, kde se oblékala. Nejnápadnější v tomto pokoji byl ohrom­ný toaletní stůl s pohyblivými zrcadly a s množstvím toa­letních předmětů z křišťálu, z malovaného porculánu i ze stříbra.
Na levo od její ložnice ve »Waldesruhe« - nebo Lainzu, jak se obyčejně zámek ten nazývá byla císařovnina pracovna, z níž vedly rovněž křídlové dveře na balkon. V jednom rohu stál velký psací stůl, na němž čněla rozestaveny upomínky na své dětství a vnuky, vý­kresy a malby s láskyplnými věnováními.
Uprostřed pokoje stál stůl s nespočetnými nádhernými díly a mapami, - upomínky to na její cesty. Na témž stole postaven byl neobyčejně zdařily portrét jejího bratrance, krále Ludvíka II. Bavorského.

Na konsolech a etažerech byly rozestaveny bronzové vázy, orientální porcelán a znamenitá ta umělecká díla; a ve všech vázách byly květiny.
Ve svém budoaru - v císařovnině pracovně - měla ráda oheň v krbu; císař s císařovnou sedávali večer před ním a bavili se spolu. Velký sál ve středu zámku tvořil spojení mezi jejími pokoji.
Pod pokoji Alžbětinými byly pokoje arcivévodkyně Marie Valerie, pod obydlím císařovým pak pokoje pro hosty.
Elegantně vypravená koupelna císařovnina a její tělo­cvična ležely na jiné straně.
Tělocvik hrál v jejím životě ne právě nepatrnou roli, ve všech zámcích, kde se zdržovala, dala si zaříditi tělocvičná a visutá nářadí.
Její předčitatel Christomanos vypravuje, že vstoupil jednou do tělocvičny, právě když se císařovna zdvihala v kruzích. Měla na sobě černé hedvábné šaty s dlouhou vlečkou, vroubenou pštrosími pery. Aby se k němu dostala, musela přeskočiti šňůru, jež byla napjata, přes část místnosti.
»Tato šňůra je tu proto, abych nezapomněla skákat«, pravila.
Očekávala tehdy právě nějaké arcivévodkyně a proto byla tak elegantně oděna.
»Kdyby ty arcivévodkyně věděly, že jsem v těchhle šatech cvičila, svalily by se úžasem«, pokračovala. »Udělala jsem to ostatně jen mimochodem; jinak cvičím vždy ráno a večer. Vím, čím jsem povinována knížecí důstojnosti!«
»Nebudu nikdy unavena v chůzi«, pravila jindy. »Moje sestry - z Alenconu a královna neapolská - jsou v Pa­říži proslaveny svou nevyrovnatelnou chůzí. My však nechodíme jak by královny měly chodit; Bourbonští, kteří téměř nikdy nešli pěšky, osvojili si zvláštní chůzi - jako pyšné husy. A pokládají to za opravdu královské!«
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama