18. Návštěvy v Bavořích...

3. dubna 2009 v 20:00 |  prameny
18.

Návštěvy v Bavořích. - Alžběta a král Ludvík II.

Při všech starostech a proměnách Alžběta vždy cítila, že srdce její připoutáno je k její bavorské domovině. Kdykoliv se navrátila ze svých častých a dalekých cest jež zdály se, pro ni býti vždy větší životní potřebou zdržela se po každé několik týdnů v blízkosti domova svého dětství, - v Possenhofenu. Pak navštívila opět též své známá místa na polích a v lesích i své staré přátele mezi selským lidem. Bavoři nazývali ji »naše královna«, aniž by byli pomysleli na to, že toto označení přináleželo od r. 1871 královně pruské.
V pozdějších letech nebydlívala Alžběta v zámku svých rodičů, nýbrž v Strauchově hotelu ve Feldafingu, kdež najímala si po mnoho roků vždy v létě řadu pokojů. Hotel tento byl proslulý nádhernou polohou. A svěží vůní dýchající lesy v jeho blízkosti, jejichž ticho zřídka kdy bylo rušeno buď drvoštěpem anebo lesníkem, zdály se jakoby stvořeny pro její sklon k samotářství.
Čas ani vzdálenost neseslabily její oddanosti k otci, její úctyplné důvěry v rady matčiny ani jejího přátelství vůči sourozencům. Chtějíc jim působiti radost, psávala jim pravidelně dlouhé dopisy; a často překvapila je pěknými dárky.
Jho starostí sklonilo stárnoucí vévodské manžely. Jejich nejstarší syn oženil se s herečkou pochybné pověsti. Jejich nejstarší dcera, kněžna z Thurnu a Taxis ztratila záhy svého chotě i syna; tu musila vynaložit veškeré síly na správu nesmírného rodinného jmění.
Stejně jako Alžběta dostala se i třetí dcera, Marie již v sedmnácti letech na trůni, stavši se chotí Františka II krále obojí Sicílie. Avšak sotva rok po svatbě zapudily tlupy Garibaldiho dobrovolníků ji i jejího manžela. Žila pak jako královna bez země po boku svého manžela, který jí naprosto nebyl hoden.
Ani čtvrtá dcera, Matylda, neměla osud o mnoho lepší provdavši se v osmnácti letech za hraběte Ludvíka z Trani,

muže zlomeného prostopášnostmi, jenž si na konec sám vzal život. Ani Marie ani Matylda neviděly vůbec před svatbou svých nastávajících choťů.
Žofie, pozdější vévodkyně z Alenconu, byla nejmladší z wittelsbašských sester, jež si jako děti hrávaly v zámku a jezeře Starenberském, a jejichž krása byla proslulá daleko široko.
Svým zevnějškem upomínala na Alžbětu; ale nevyrovnala se jí temperamentem; neboť všichni, kdož ji znali jako mladé děvče, vypravují o její laškovné čilosti.
Král Ludvík II. vstoupil na trůn bavorský jako devatenáctiletý. Ačkoliv byl krásný jako Adonis a byl tudíž zbožňován zejména dámami, pojal záhy odpor ke svým věrným Mnichovanům i proti jejich více méně dobře myšlené zvědavosti, která poháněla jej k tomu, že vystavěl i zámky v osamělých horských krajinách a lidu objevoval se stále řidčeji.
Sám, bez jakéhokoli vlivu nebo rady, zasnoubil se rok po svém nastoupení na trůn se svou sestřenicí Žofii,již bylo tehdy osmnáct let.
Spojení to vzbudilo v zemi všeobecnou spokojenost. A byl to jistě jeden z hrdých a šťastných okamžiků v životě Maxe Josefa a Ludviky, když veřejně bylo oznámeno zasnoubení jejich dítěte s mladistvým králem.
Ludvík byl do své sestřenky neobyčejně zamilován. Dal modelovati její poprsí proslulým sochařem a postavil si je ve své zimní zahradě, kde se mohl na ně neustále dívati.
Zatím co byla připravována v Possenhofenu její výbava, pečoval král o to, aby se lidu dostalo důstojného obrazu královnina. Rozkázal prvému mědirytci ve své zemi, aby spodobil krásnou princeznu, určiv, aby její obraz rozšiřován byl v den svatby ve statisících exemplářů.
Než byly desky provedeny, navštěvoval Ludvík často mělce; a když spatřil první otisk, zvolal nadšeně:
»Opravdu - královská nevěsta!«
Avšak bylo souzeno, aby budoucnost lze zklamala veškeré naděje, jež plnily v oněch dnech všechna srdce: dne 11. října r. 1865, krátce před svatbou, zrušil král své zasnoubení. Pojal totiž podezření, že jeho sestřenka ho nemiluje a že mu není věrna.

Od toho okamžiku, kdy nastoupil na trůn mu lichotili, všichni jej velebili, všichni vrhali se před ním v prach. Všechno toto podkuřování nesnášelo se s cho­robně založenou jeho myslí; v jeho mozku povstávaly nepoměrné představy o tom, co vše jsou lidé jeho královské důstojnosti povinni.
Domnělá nevěrnost budoucí královny zranila jej bezmezně. Žofie byla v jeho očích falešnou a bezectnou licoměrnicí. Vlastní rukou zničil král celý náklad jejího obrazu, jejž chtěl rozdati mezi lid, a její sochou mrštil s okna, takže se roztříštila na kamenech zámeckého nádvoří.
Pověsit však vypráví, že vévodkyně Žofie stala se nevinnou obětí pletich svého okolí. Skvrna však přes to utkvěla na jejím jméně, a Ludvík neučinil nic, aby ji smyl. Zrušení zasnoubení vyvolalo největší zděšeni. A mezi králem a Maxem Josefem i jeho domem vznikla nenapravitelná roztržka.
Již v první době jeho panování mohl bystrý pozoro­vatel uhodnouti z rozličných známek, že stav královy mysli není naprosto normální. Po zrušení zasnoubení unikal jeho život do samoty. Prchal před společností s ně kolika stejně smýšlejícími druhy; musil-li však přece přijímati ministry, skrýval se za ochrannou stěnou.
Zklamání, jež domníval se vytrpěti, zanechalo v jeho duši hořkost a nedůvěru. Říkal, že by již nikdy nemohl milovati ženu a že se nikdy neožení.
Jediná ze Žofiina bližšího příbuzenstva, která s ním udržovala spojení, byla císařovna Alžběta, Byla ve velmi srdečném poměru ke svému bratranci až do jeho smrti.
Byla mezi nimi oběma nade vši pochybnost silná du­ševní spřízněnost, právě tak, jako i jejich tahy v obličeji namnoze si byly podobny.
Králové, císařové i proslavení státnici navštěvovali Ludvíkovu zemi, aniž se tento před nimi kdy objevil. Ale zavítala-li Alžběta v létě do Feldafingu, sešli se. Ba i v dobách, kdy nestrpěl téměř nikoho ve své blízkosti, vždy byl ochoten ji přijmouti.
Nedaleko od Feldafingu leží »Růžový ostrov«. Husté křoví a vysoké stromy na břehu skrývají vnitřek jeho těm, kdož mimo veslují.

Za starých časů stál prý na tomto ostrově pohanský chrám. Později postavena tu byla katolická kaple; avšak ještě nyní našly se tam římské mince a šperky.
Zahrady založeny byly od krále Maximiliana II., a od jeho syna Ludvíka značně zvelebeny. Jak se proslýchá je na tomto ostrově 16.000 nejkrásnějších druhů růží světa, jejichž vůně je tak silná, že jest ji cítiti i daleko na jezeře
Poustevna - malá to vila v italském slohu - a zahradnický domek jsou nyní jedinými lidskými obydlími v tomto moři květin, jež jsou tak hustě vedle sebe, že je téměř nemožno odkrýti malý přístavní můstek, kde král Ludvík II. vystupoval na ostrov ze své parní jachty »Tristani.«
Zde sbíral tento král bájí díla svých zamilovaných spisovatelů, zde snil a hloubal, zde ztrávil šťastné dny svého života.
Zde to také bylo, kde scházel se s císařovnou Alžbětou a kde narušeně spolu rozprávěli o tom, co zmítalo jejich srdci.
Kdo může s určitostí říci, kdy v tomto životě lidském přestával rozum a kdy počínalo šílenství? »Jsem nakloněna věřiti«, pravila jednou císařovna Alžběta, když mluvila o Shakespearově Hamletu, »že lidé, pokládaní za šílené jsou ve skutečnosti chytří.«
Celá Evropa slyšela o rozmarech krále Ludvíka, o jeho dluzích, o jeho odporu k ženám, o jeho lásce, jež obdivovala se jednotlivým mužům. Byl všeobecně pokládán za duševně chorého.
A jako s takovým jednali s ním konečně i v jeho vlast­ní zemi. R. 1886 musel se vzdáti vlády. Byl poslán v průvodu lékaře na zámek Berg.
Jednoho červnového večera vyšli si oba na procházku a když je služebnictvo po mnohahodinném čekání hledalo, nalezeni byli oba mrtvi ve Starenberském jezeře.
Vypravuje se, že císařovna rakouská nesla se svrchovanou nelibostí, že Ludvík byl pokládán za duševně chorého, a František Josef slíbil jí na neustálé její prosby, že učiní vše, aby odstoupení Ludvíkovo prohlášeno bylo za dočasné.

Když nadešla strašlivá katastrofa bavorského krále, dlela Alžběta právě ve Feldafingu jako obyčejně v tuto dobu. Tragická smrt králova učinila na ni nesmazatelný dojem.
Císařovna spěchala do komnaty, kde leželo jeho mrtvé tělo, a poručila svému průvodu, aby ji zanechali před jeho nosítky samotou.
Když tam potom konečně vstoupili, ležela na zem ve mdlobách. Jen s velikou námahou byla opět vzkříšena.
Ale její duch zdál se býti v prvém okamžiku zatemněn. »Vyneste krále z hrobky«. volala jako šílená. »On není mrtev; on jen dělá, jato by byl mrtev, abyste ho nechali v klidu a aby nebyl soužen.«
»Viděl jste někdy mrtvolu?« ptala se jednoho dne svého předčitatele Christomaina. »Na všech mrtvých obličejích spočívá výraz bolu a výsměchu. Je to výsměch vítěze nad životem, který přinesl tolik strádání a kteří konečně byl přemožen!« -
Ludvík II. vystaven byl v zámku mnichovském tu skvostném katafalku, a kolem jeho nosítek vysoko byly nakupeny věnce. Avšak toliko jediná květina ležela na prsou králových: byla to větvička jasmínu, poslední to dar Alžbětin příteli a příbuznému.
Byla mezi nimi úmluva, že oba přicházeli na »Růžový ostrov« na určitý úder zvonu. Nahodilo-li se něco co jednomu z nich zabránilo přijíti, měl druhý napsat dopis a vložiti jej do zásuvky psacího stolu, k níž každý z nich měl svůj klíč.
Když byla pořádánu pozůstalost králova, nalezeno bylo v zásuvce psaní s nápisem »Holubice orlovi.« To byla jména, jichž král a císařovna používali při svém romantickém styku.
Mnoho neděl truchlila Alžběta v samotě nad smrtí svého bratrance; kolísala mezi nadějí, že snad nebyl duševně chorý, a mezi obavou, že sama bude brzy zachvácena touto nemocí wittelsbašského rodu.
Potom už nikdy netrávila léto ve Feldafingu. Její bratr, vévoda doktor Karel Theodor, snažil se ji pohnouti, aby navštívila vesnici Tegernsee v Horních Bavořích, kde měl své nemocnice a kliniky. Zkusila to jednou, avšak záhy opět odjela.

Své stárnoucí rodiče a svou dceru Giselu navštěvovala po smrti krále Ludvíka jen zřídka a na krátko. Avšak kdykoliv se zdržela v Mnichově, sestoupila do královské hrobky a tam prodlela v tiché modlitbě u rakve svého nešťastného bratrance.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama