19. Císařovna na cestách I.

4. dubna 2009 v 20:00 |  prameny
19.

Císařovna na cestách.

Chovajíc v sobě vroucí lásku k přírodě a puzena živou touhou po vědění, vedle toho pak hnána i nervosním neklidem, jenž ležel v její krvi, ztrávila císařovna Alžběta, jak je všeobecně známo, velkou část svého času tím, že jezdila s místa na místo; navštěvovala cizí, vzdálené země ;z císařské družiny, jako obyčejný turista, jejž cestování zajímá.
»Musíme hledět zachránit několik okamžiků, kdy - každý po svém způsobu - můžeme vniknouti do svého vlastního života«, říkala. »Po každé, když přijdu na jiný vzduch, sama sebe znova najdu. Jsem-li sama v osamělé krajině a vím-li, že tam lidé nevstoupí, cítím, že můj poměr k této přírodě stává se docela jiným, než když jsou tam i jiní lidé. Život mezi lidmi dodává nám všem stejné vnější uniformy; ale uvnitř chráníme si příbuzenství to­liko v nižších instinktech.«
»Cíl cesty láká; hlavně proto, poněvadž leží mezi ním počátkem celá cesta«, pravila jindy. »Kdybych byla někde a věděla, že nikdy nebudu smět odtamtud odejíti, stalo by se mi to místo peklem, i kdyby to byl sám ráj. Myšlenka, že musím brzy opustiti místo, kde se zdržuji, dojímá mě a způsobuje, že je miluji. Po každé, kdykoliv cestuji, pohřbívám sen, jenž příliš rychle mizí. A pak vzdýchám po novém.«
Příroda ji obzvláště vábila. V přírodě nacházela harmonii, soulad, který vytrhoval ji ze všedních nálad a všedních bojů.
»Člověk nemá pobýti v domě déle, než je zapotřebí« říkala; »a naše obydlí musejí býti zařízena tak, aby nerušila ilusí, jež do nich s sebou přinášíme.

Nejraději pozorovala cizí kraje s lodní paluby; na všechen způsob přála si býti sama, mimo ruch. »Vidím Evropu nejraději z profilu«, říkávala prý.
Cosi nevysvětlitelného táhlo ji k moři. V dětství veslo­vala často po vodách modrého jezera Starenberského. Její láska k jezeru proměnila se později v lásku k moři.
Byla-li na palubě své jachty, bylo ji viděti, jak celé hodiny přechází sem a tam; nikdo nesměl se jí přiblížiti, aby nerušil jejích myšlenek.
»Moře jest mým zpovědníkem«, říkávala. »Znovu mne omlazuje, neboť odnímá mi vše cizí. Všemu, co vím, na­učila jsem se od moře.« Při jiné příležitosti pravila: »Moře jest jako velká matka, na jejíž hrudi se vše zapomíná.«
Na moři neznala bázně, nýbrž zůstávala za špatného i pěkného počasí na palubě. Zatím co její průvodci trpěli útrapami mořské nemoci, seděla za nejprudší bouře klidně, opřena ve své lenošce. Jen velice zřídka sestupovala do salonu; chtěla viděti a užíti příboje vln i zuřivosti bouře.
Jachta »Miramare«, na níž objela půl světa, byla ele­gantní a pohodlná. Avšak i místnosti, jež byly určeny pro císařovnu, nesly známky lodního zařízení: všechen náby­tek byl potažen bílým plátnem, jež krylo hedvábí. A všu­de byly květiny.
Konala-li Alžběta cestu po moři, užívala vždy moř­ských koupelí; voda dopravována byla za jízdy člunem v kádích. Její koupelna zařízena byla s největším pře­pychem.
Na palubě zřízen byl velký, kulatý skleněný pavilon, z něhož byla vyhlídka na všechny strany moře. Byl opa­třen záclonami z modrého hedvábí, jež mohly býti spu­štěny; uvnitř byla okrouhlá pohovka.
Zde dávala se každého rána česati. Mezi česáním obyčejně čtla, psala anebo si dávala hlasitě předčítati; v tu dobu byly všechny záclony spuštěny.
Jinak prodlévala na palubě i za deštivého počasí, aby i tehdy mohla užíti volného rozhledu po moři.
»Jsem bouřlivák«, říkala; »dám odstraniti všechny plachty, abych nemusela postrádati pohledu na divoké vlny Po každé, kdykoliv se nová vlna převalí přes palubu, téměř hlasitě bych za jásala.«

Hlavním místem, kde byla neomezenou paní, byla zadní paluba, a jeden velitelský můstek, jejž dala plachtovím úplně uzavříti, takže neviděla nic z lodi, nýbrž měla toliko rozhled po moři.
Měla určité hodiny, kdy se zdržovala na velitelském můstku nebo na zadní palubě: ráno bývala na můstku, poledne na palubě a večer opět na můstku. Pak dala plachtoví sejmouti; a lodní mužstvo učinilo se co možná neviditelným.
»Snažím se užívati života na palubě tak plnfě a, tak dlouho, jak jen možno«, říkala. »Člověk je jakoby na ostrově, z něhož vypovězeny jsou všechny nepohodlnosti a tísnivé poměry. Je to ideální život bez přání a bez pocitu času. Pocit času je vždy bolestný: neboť přináší zároveň pocit pomíjejícnosti života.«
V cizích zemích cestovala císařovna Alžběta ponejvíce jako »hraběnka z Hohenembs«, což je osmatřicátý ze třiačtyřiceti titulů Jejího Veličenstva, jež uvádí dvorní kalendář. Dávala přednost cestování na ona místa, kdež globe-trotteři*) nenašli dosud její cesty. Nenáviděla šumu hluku vůkol sebe a vůbec se velice ostýchala - jako všichni opravdu vznešení lidé - vzbuzovati pozornost.
Roku 1885 podnikla velkou cestu do Orientu. Byla ze všech evropských korunovaných hlav první, jež navštívila Tróju.
Sotva bylo by bývalo možno nalézti mezi dámami některou tak vytrvalou turistku, jako byla císařovna. Většina jejích průvodců při výletu do Troje po několikráte vsedla na kůň; císařovna však šla osm hodin pěšky, ve žhoucím žáru slunečním a po špatných cestách. Neměla s sebou nic než nejjednodušší a nejnutnější potravu. A přece nedala na sobě vůbec pozorovati únavu, když dospěla k cíli.
Později byla severní Afrika často cílem jejích cest. V Orientu stýkala se zhusta osobně s lidem; nebylo jí třeba ani tlumočníka, neboť tam rozuměli všichni řecky. A řecky mluvila plynně.
Orientální města, jež milovala nejvíce, byla: Tunis, Alžír, Alexandrie a Kahira. Navštívila však také staré hlavni město Alžírská - Tlemsen. Podnikla i několikráte
*) Globe-trotter (angl.) značí původně člověka, který vykonal pěšky cestu kolem světa; pak vůbec člověka zcestovalého P. p.

výlet do velkých klášterů trapistů ve Staueli, kdež se zájmem pozorovala práce mnichů. Nikdy nenavštívila mlčenlivé tyto muže, aby nezanechala tam větší peněžitý obnos, jenž připadl chudým té krajiny.
»Jest mnoho lidí, kteří neradi cestují těmito krajinami, protože tato města nejsou jim dosti čistá«, říkala. »Já - pro svou osobu - miluji Orient, zejména v jeho nynější malebnosti. Mé oči nevidí prachu a špíny. Vidím jen lid, který připravuje mi velké potěšení.«
»Cítím se v Kahiře neobyčejně doma«, pravila pří jiné příležitosti. »V největším návalu nosičů a oslů cítím se méně stísněna než na dvorním plese a jsem téměř tak šťastna, jako bych byla v lese. Kulturu najde člověk i v pustinách arabských, především na jihu a na východě, kamž civilisace dosud nepronikla. Civilisace jsou vozy koňské dráhy; kultura jsou krásné, volné lesy. Civilisace je čtení; kultura jsou myšlenky. Civilisace chce se zmocniti každého jednotlivce a nás všechny chce zavříti do klece.«
Kdekoliv se zdržovala, myslela na nuzné; jejích do­brodiní vzpomínají s vděčností mnozí v leckteré chudičké chýši v Maroku, Egyptě a Tunisu stejně jako v Řecku, Francii, Anglii i ve Švýcarech.
Všude, kam přicházela, rozdělovala dárky. I předno­stové stanic na malých venkovských nádražích, kudy jela překvapeni bývali kravatovou, jehlicí, prstenem nebo jiným cenným předmětem jejž dala jim na památku.
Měla docela zvláštní talent pro jazyky. Mimo němčinu a maďarštinu ovládala francouzštinu, angličtinu a řečtinu a rozuměla i latinsky.
Naproti tomu italštiny nemilovala; ani Italy ani Itálii neměla obzvláště ráda.
»Císař mluví velmi dobře italsky«, pravila několik málo let před smrtí svému předčitateli Christomanovi. »To je to jediné, co nám zbylo z našeho panství v Itálii; je toho více, než nám třeba! I já musela jsem se svého času učit italsky; ale nemohla jsem té řeči vystát. Všecka ná­maha byla nadarmo.«
Mnoho let před tím, než byla Italem zavražděna, byla již jednou v nebezpečí, že bude zabita jedním z jeho krajanů. Při jakési výstavě v Terstu na počátku let osm-

desátých vrhl jistý Ital bombu do citadely, kde se pravé zdržovala; více osob bylo zabito, jediná Alžběta však vyvázla bez pohromy.
Po dvou nedělích chtěli František Josef a korunní princ navštíviti výstavu, a císařovna chtěla je doprovázeti.
Byl zde důvod k obavě před novým atentátem; její choť i její syn ji prosili snažně, aby zůstala ve Vídni.
Ona zpěčovala se však vyplniti jejích přání.
»Obáváte-li se násilných činů, mám dvojí důvod, abych vás doprovázela«, odpověděla.
»Má-li se přihoditi neštěstí, jest mé místo více než kdy jindy po boku mého chotě a mého syna.«
Několik málo let před smrtí byla vystavena hrubým urážkám italského obyvatelstva na Gardském jezeře.
Ve společnosti několika dam a pánů podnikla výlet parníkem. Když vystoupila společnost na břeh v kterémsi malém místě na jižním konci jezera, byla rakouská císa­řovna přivítána pískáním a syčením obyvatelstva. Dav vy­stupoval na konec s takovou nenávistí, že Alžběta viděla se nucena vrátiti se s družinou svou na parník. A mezitím co člun zajížděl opět na jezero, házeli po ní kameny.
Když s ní později v Rakousku někdo o tomto výstupu mluvil, říkala:
»Co se přihodilo v Itálii, budiž v Itálii pohřbeno.«
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama