19. Císařovna na cestách II.

4. dubna 2009 v 20:01 |  prameny
Následkem Alžbětina sklonu, žíti osaměle a v ústraní, znalo velmi mnoho lidí v jejích zemích rakouské arcivé­vody a arcivévodkyně od viděni lépe než císařovna sama.
Jednoho dne vstoupila v Mödlingu (Melku) do vlaku, provázena toliko jedním sluhou. Poslala sluhu ku před­nostovi stanice se žádostí, aby tento zařídil, aby vlak za­stavil na vedlejší stanici poblíže jejího letohrádku Lainzu.
Zatím co sluha mluvil s přednostou stanice, počal se vlak pohybovati.
»Řekněte tomu muži v černém fraku, aby si pospíšil«, zvolala na průvodčího.
»Pospěšte si!« »Sic vám vaše paní ujede!« pravil prů­vodčí, jenž se patrně domníval, že císařovna je manžel­kou sluhovou.

Milovala překvapení, jež ji připravovalo její vystupo­vání na zapřenou; a téměř všechny její cesty zjednávaly jí dobrodružství.
Nebylo pro ni často docela snadné, zachovati toto své inkognito; ale činila všemožná opatření, aby se jí to da­řilo. Pobývala někdy již dny a celé týdny na některém ze svých zámků, aniž to okolí tušilo. A nezřídka stálo obe­censtvo na nádraží nebo u vchodu do hotelu, aby vypá­tralo něco o jejím příchodu. A ona zatím již před několika hodinami odešla nebo přišla ve vší tichosti docela jiným vchodem, než se očekávalo.
Za své návštěvy v jižním Rakousku podnikla výlet, aby spatřila starý zámek, náležející jistému zemanovi.
Před vraty stál jakýsi pán, který - jako mnoho ji­ných císařovny neznal. Zeptala se ho, je-li dovoleno podívati se do zámku; když přisvědčil, vešla se svou dru­žinou dovnitř.
Po nějaké chvíli vyšla její dvorní dáma, zatím co Alžběta ještě prodlévala v pokojích. Onen pán venku byl majitel sám, a stál tam doposud. Zeptal se, zda jsou dámy v té krajině cizí a odkud přicházejí.
»My náležíme ke dvoru«, zněla odpověď.
»Jak vypadá císařovna?« ptal se pán dále.
Císařovna vyšla mezitím ze dveří a odpověděla:
»To se nemůže tak snadno popsat; ji musí člověk vidět.«
Zeman podotkl, že neměl k tomu dosud příležitosti.
Alžběta se usmála a mínila:
»Císařovnu může člověk spatřit dříve, než se naděje.«
Měla jej za vrátného a darovala mu zlatý peníz: on však odmítl a pravil:
»Dámy mě asi neznají!«
»Nemějte nám to za zlé«, prosila císařovna a připojila: »Neznáte-li vy mě, smí mi snad býti pak dovoleno, abych také já neznala vás.«
V mladších svých letech zdržovala se často ve Skot­sku a v Irsku, kdež se bavila lovem lišek.
Jednoho letního dne v Irsku, když provozovala tento sport, utekla se jí pronásledovaná liška do kněžského se­mináře v Maynoothu, který leží blízko pole, na němž lovila.
Žáci měli právě čtvrthodinový oddech. Školní dvůr obklopuje zeď; a chovanci se tu procházeli.

Pojednou spatřili lišku, která skočila právě přes zeď a v zoufalosti své vřítila se mezi ně. Za okamžik nato objevilo se více loveckých psů; a hned nato přeskočila s koněm zeď smělá jezdkyně.
Liška byla chycena, a dáma sestoupila zcela klidně s koně. Kráčela k mladým lidem a prosila, aby směla mluviti s ředitelem školy.
Jakmile se tento dostavil, prohlásila mu, že je císa­řovna Alžběta. Prosila, aby ji dovedli do nějakého pokoje, kde by si mohla usušiti šaty. Při své divoké jízdě za liškou řídila totiž svého koně rybníkem, a při tom vláčela šaty vodou, takže byly promočeny.
Dr. Logue*) dal ve spěchu uvésti do pořádku pokoj a rozkázal rozdělat v krbu oheň.
Vyšlo na jevo, že císařovna byla promočena mnohem více, než se sama byla domnívala; bylo nemožno, aby její šaty uschly dříve než za tři až čtyři hodiny.
V semináři nebylo vůbec žen, a tudíž přirozeně také ani kousek ženského šatstva. Alžběta poprosila doktora, aby jí zapůjčil jeden ze svých kněžských oděvů.
Zatím co se jízdecký úbor sušil, upravovala na sobě duchovní roucho. Pozvala doktora i ostatní učitele k sobě do svého pokoje, aby s ní pili čaj. Všichni byli nadšeni její roztomilostí. Bavili se neobyčejně o jejím komickém oděvu a o episodách z jejích cest a loveckých výletů, o nichž jim vyprávěla. -
Velmi často zdržovala se v Amsterodamu, aby se podrobila masážím známého lékaře Metzgera.
Jednoho dne vstoupila v tomto městě do obchodu s hračkami a koupila tam loutku. Obrátivši se ke své dvorní dámě, pravila:
»Myslím, že se má vnučka zaraduje, až ji dostane.«
Obchodník, jemž nechtěl věřiti, že tato štíhlá, mladistvá dáma je už babičkou, učinil o tom poznámku.
»Není možno, aby to milostivá paní mínila vážné«, pravil; »milostivá paní nemůže míti již vnučku.«
»A přece,« odpověděla, »mám čtyři vnoučata! A na dů­kaz toho přijdu co nejdříve opět a koupím hračky pro ostatní tři. Můžete je pak poslati přímo mé dceři, prin­cezně Gisele v Mnichově.«
*) Pozdější kardinál-primas v Irsku. P. p.

Obchodník byl nanejvýše zaražen a prosil uctivé za prominutí své nezdvořilosti.
»Nebyl jste nezdvořilým«, odvětila císařovna; »naopak, byl jste velmi zdvořilým!«
V Amsterodamu pokládali ji často za poněkud vý­střední, poněvadž tam - jako všude - chodívala po ulici s vějířem před obličejem. Přihodilo se tu, že jí jakýsi ulič­ník odtrhl vějíř a zvolal:
»Ukaž mi ten svůj obličej!« -
Přes to, že cestování na zapřenou mělo pro ni někdy i méně příjemné stránky, přece nebylo lze ji nikdy po­hnouti, aby se toho vzdala. Alžběta cítila se dokonce, velmi nepříjemně dotčena, jestliže toto její přání nebylo respek­továno. V jistém španělském hotelu dala se zapsati jako »Paní Folna z Korfu.« Když jeden z jejích sluhů tituloval ji »Výsosti«, odpověděla přísně:
»V mých pokojích nejsou žádné Výsosti!«
Avšak v tomto případě byl ovšem přiřčený jí titul příliš nízký pro její hodnost.
Nezřídka cestovala proto, aby sama spatřila to či ono umělecké dílo, o němž jí bylo vyprávěno. Nikdy však ne­sdělila své družině napřed, kam se výlet bude konati.
Jeden z jejích řeckých učitelů, profesor Rhousso Rhoussopoulos, sděluje, jak obdržel náhle jednoho dne, když se císařovna zdržovala ve Wiesbadenu, kdež po­užívala lázní pro své ischiatické bolesti, rozkaz, aby do­provázel ji a její dceru Marii Valerii.
Teprve, když přišel na nádraží, dověděl se, že cílem cesty je Frankfurt nad Mohanem, kdež přála si Alžběta viděti v domě Rothschildově reliéfy Thorwaldsenovy a Daneckerovu Ariadnu.
Oběd byl objednán v nádražní restauraci ve Frank­furtu. Císařovna byla v nejlepší náladě. Vzala svou dceru za ruku, procházela se s ní po peróně sem a tam a pozo­rovala se zájmem cestující a život na nádraží. Těšila se z toho, že jí nikdo neznal, a jedla pak s chutí první jídlo.
Ale druhý pokrm servírován byl na pozlacených ta­lířích a rozmnoženým personálem: byla poznána.
Okamžitě zmizela její dobrá nálada; spěchala, aby byla s obědem hotova a mohla odejíti.
Bylo jí protivno, býti ustavičně pozorována.

Když jednoho dne šel s ni profesor Rhoussopoulos, na procházku v kterémsi městě v severním Německu, zvo­lala náhle:
»Podívejte se na tu dámu tamhle naproti na druhém konci ulice! Vidíte, jak nás zkoumavě pozoruje?«
Profesor se tam podíval, a císařovna pokračovala:
»Ta si mě zrovna měří! - Co tomu říkáte?«
»Myslím, Veličenstvo, že je to špatný návyk, jejž má tato dáma«, odpověděl profesor.
V témž okamžiku spěchala císařovna přes ulici k této dámě; a v nejbližší chvíli ležely si v náruči.
Byla to její sestra, hraběnka z Trani, která milovala cestování asi právě tak, jako Alžběta. -
Kamkoliv přišla, byla císařovna vždy na štíru s poli­cejními vrchnostmi, jež podle povinnosti měly dbáti o její bezpečnost. Někdy činila velké okliky, aby se jim vyhnula; jindy zase snažila se jim uklouznouti, udávajíc jim své cestovní plány tak, aby je uvedla na klamnou stopu. A pů­sobilo jí to velké potěšení, podařilo-li se jí oklamati je.
Jistý anglický žurnalista stál jednoho dne před vý­kladem kteréhosi antikváře v italském městě Monze. Pro­hlížel si asi tři až čtyři minuty vyložené knihy, když tu vyšel knihkupce a žádal ho, aby se vzdálil, protože dáma, která je v krámě, si nepřeje, aby se na ni někdo díval; měla jej totiž za policistu v civilu.
Žurnalista, jenž byl by rád věděl, kdo ona dáma je, vrhl rychlý pohled oknem. Byla to Alžběta. Tu podal knih­kupci svou navštívenku a požádal jej, aby řekl své vzne­šené zákaznici, že se zmýlila.
Když asi za hodinu potom kráčel zámeckým parkem v Monze, spatřil neočekávaně císařovnu opět. Procházela se několik kroků před ním.
Aby opět nebyl pokládán za člena policie, chtěl se uhnouti postranní cestou. Ale císařovna mu pokynula, aby přistoupil blíže.
S císařskou důstojnosti, leč zároveň velmi vlídné vy­světlila mu, že je jí přílišná horlivost policie na obtíž, a prosila jej, aby omluvil její omyl.
Příštího dne odjel žurnalista do Milána. Když se pozdě večer odebral do známého restaurantu a usedl u stolu, spatřil k velkému svému úžasu císařovnu Alžbětu seděti

u postranního stolu docela samotnou bez průvodce nebo ochránce.
Jeden, ze sklepníků přistoupil k ní:
»Zajisté si nepřejete nic jíst, milostivá paní !« pravil. »Je už příliš pozdě a všecko lepší je už snědeno.«
»Ale já mám hlad!« odvětila císařovna. »Musíte mi něco přinést!«
Rychle jako kočka vyběhl sklepník do kuchyně a za několik minut se vrátil.
»Jedno jídlo tam ještě je«, volal. »A jaké jídlo, milost paní! Nejjemnější z jemných! Můžete je sníst docela klidně, když já vám je doporučuji. Asi před hodinou jedl jsem je nejprve sám. Ale je trochu drahé!«
Císařovna se zeptala se smíchem:
»A zač pak bude tento znamenitý pokrm?«
»Osmdesát centesimů«, pravil sklepník, učiniv vážný obličej.
Alžběta dala se hlasitě do smíchu.
»Nemusíte se smát, milostivá paní«, pokračoval ura­zen, »většina lidí má to za příliš drahé a berou si jen půl porce.«
Žurnalista seděl nehnutě za svým stolem a skryl se za velké noviny. Nicméně však císařovna poznala jej opět ihned a pravila mu s úsměvem:
»Dobrý večer, pane žurnalisto! Tohohle nepoužijete snad pro svůj list!«
V létě r. 1875 najala pod vymyšleným jménem pan­skou vilu v Normandii, kde se zdržovala po několik měsíců. Denně podnikala dlouhé vyjížďky koňmo podél pobřeží a uváděla sedláky v údiv svou smělostí, s níž pro­háněla koně a odstraňovala všechny překážky.
Jednoho dne běžel nějaký uličník za jejím koněm a házel po něm kameny, takže se tento plašil. Několik oči­tých svědků to vypravovalo; a prefekt kraje odebral se k císařovně, aby jí sdělil, že hoch bude potrestán. ; »Děkuji za vaši námahu«, pravila Alžběta. »Avšak já jsem na nikoho nežalovala a také si nepřeji, aby byl někdo k vůli mně trestán.«
Po jednom neštěstí na moři, při němž zahynulo mno­ho rybářů, spěchala, aby pomohla vdovám a sirotkům po

nešťastnících. A tu osvědčila velkolepou štědrost, že o tom všichni mluvili.
Od té chvíle bylo nemožno, aby zachovala své inkognito. Kdekoliv se ukázala, zastavovali se lidé a s ucti­vostí ji zdravili.
Ale holdování obyvatelstva obtěžovalo ji i zde. Jak­mile se její skutečné postavení nedalo déle utajit, pospí­šila si s odjezdem.
Paříž milovala vpravdě neobyčejně. Na svých okruž­ních cestách Evropou navštívila téměř vždy toto hlavni město Francie. Přicházela tam však jako hraběnka z Hohenembs, - nikdy jako císařovna rakouská a královna uherská.
Po setkání s Napoleonem III. a Eugenií v Solnohradě očekávala se v Tuileriích*) její oficielní návštěva; leč ona nechala tam jeti Františka Josefa samotného.
Aniž to někdo tušil, dlela tam však velmi často za doby císařství, aby se sešla se svými sestrami, bývalou královnou neapolskou, hraběnkou z Trani a vévodkyní z Alenconu.
Milovala projížďky koňmo Buloňským lesíkem a rada si vyšla na boulevardy tohoto milionového města, kdež mohla v davu zmizeti
Jednoho dne napadlo jí vstoupiti do omnibusu. Když chtěla zaplatiti jízdní lístek, dala kočímu dvě velké zlaté mince. Její štědrost vzbudila podiv u šetrných Pařížanů. Císařovna byla poznána, a mezi pasažéry náhle povstalo nadšení.
Alžběta spěchala odtud, vstoupila do nejbližšího do­mu k neznámým lidem a počkala tam, až se lidé opět rozešli. Pak odjela v zavřeném voze se spuštěnými záclo­nami zpět do svého hotelu a umiňovala si, že to bylo po prvé a naposled, co jela v městě jako je Paříž omnibusem. -
Císařovala Alžběta nanejvýše se obdivovala Napoleo­novi I.
»Jaký to muž!« říkávala často. »Škoda jen, že usiloval o císařskou korunu.« Zájem o něj vedl ji do Ajaccia**) do domu rodiny Bonapartů.
*) Tuilerie jsou starobylý zámek pařížský, obvyklé sídlo (od doby Ludvíka XIII.) bývalých králů a císařů francouzských. P. p.
**) Na ostrově Korsice, rodiště Napoleona I. P. p.

Po válce r. 1870 přicházela častěji než dříve do fran­couzského hlavního města, ačkoliv je hluboce litovala, po­něvadž mnoho stavitelských uměleckých děl bylo komu­nou zničeno.
Policisté, kteří vysíláni byli na její ochranu, neměli nijak lehký úkol. Vstávala často ve čtyři hodiny ráno a odebrala se - samotná - do Buloňského lesíku. Detektivo­vé, kteří měli po celou noc stráž okolo jejího hotelu, mu­seli spěchati za ní, jak rychle jen mohli. Přišli-li s ní osob­ně do styku, byla ztělesněnou roztomilostí; ale byla k ne­víře neopatrná a velmi nepřístupná, kdekoliv se jednalo o opatření k zajištění její bezpečnosti.
František Josef a Alžběta zdržovali se po nějaký čas v Mentoně.*) Jednoho dne dala si císařovna předvolati tamějšího policejního komisaře. Řekla mu, že ji to velmi obtěžuje, jsou-li jí lidé od policie stále na všech jejích procházkách v patách; žádala ho naléhavě, aby zrušil stráž kolem ní.
Komisař odpověděl, že je nucen plnit své povinnosti. Jestliže se to Jejímu Veličenstvu nelíbí, že nezbývá mu nic jiného, než požádati za propuštění z úřadu.
»Přeji si, abyste v Mentoně zůstal,« odpověděla císařovna. »Obraťte však veškerou svou pozornost k mému choti; neboť jeho života je zapotřebí pro dobro jeho pod­daných. Naproti tomu já - čím jsem já? Cizinka, která nepozorována jde svou cestou! Mohu se státi obětí neštěstí, jemuž vaše bdělost nemůže předejíti. Nejste, s to zabránil i tomu, spadne-1i taška se střechy a trefí mě, nebo utrhne-li se kus skály, když lezu na nějaký vrch.«

*) Proslulé klimatické léčebné místo ve Francii při Středozemním moři (na trati Nizza-Janov). P. p.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama