20. Císařovna Alžběta a literatura.

5. dubna 2009 v 20:00 |  prameny
20.

Císařovna Alžběta a literatura.

Alžběta byla hudebně velice nadaná.
Víme, že ji její otec vzdělal na virtuosku na citeru. Též velmi krásně zpívala. Ve Vídni učila se hře na klavír u Liszta; a vícekráte vystoupila na dvorních dobročinných koncertech jako citeristka a pianistka.
Její zamilování skladatelé byli: Rubinstein, Chopin a Vagner. Richardu Wagnerovi stala se andělem v nouzi,
*) Proslulé klimatické léčebné místo ve Francii při Středozemním moři (na trati Nizza-Janov). P. p.

zaslavši mu v jednom z nejtěžších období jeho života velkou peněžní částku. Po jeho smrti navštívila na zapřenou Wagnerova představení v Bayreuthu.
I o malířství se živě zajímala. Byla v osobním přátelském poměru s Munkácsym a Makartem a byla po celé hodiny návštěvou v jejich atelierech.
V mladších letech nalézala potěšení v návštěvách dvorního divadla. Později se ho vzdalovala; a stejně jak její královský bratranec v Bavořích byla by dávala prav­děpodobné přednost představením, pořádaným toliko pro ni samotnou.
Avšak přes to, že její návštěvy divadla byly stále vzácnější, přece i nadále osvědčovala jednotlivým hercům svůj zájem. Na konci let osmdesátých objevila se neočekávaně v asylu pro duševně choré ve Vídni, aby se po ptala po stavu jistého šíleného herce. A proslulý herec Ferdinand Bonn, jenž bydlel ve Vídni několik málo let před smrtí císařovninou, vyprávěl nedávno toto:
Za své umělecké působnosti a i v soukromém životě zažil mnoho nezasloužených bezpráví a žil, utíkaje před lidmi, na nejzazším konci Hietzingu u Vídně.
Jednoho jitra vstoupil k němu sluha a hlásil, že nějaká »paní Alžběta« by si s ním přála mluvit.
Nevrle řekl tak nahlas, že to jistě bylo slyšeti oknem:
»Neznám žádné paní Alžběty! - Nejsem doma!«
Sluha se vzdálil, aby vyřídil odpověď. Týmž okamžikem podíval se umělec rychle ven. Spatřil tam v zahradě štíhlou, černě oděnou dámu se dvěma průvodkyněmi.
Rychle vyšel na verandu a sestoupil po schodech: dámy vyšly mu vstříc. Bonn byl ve velkých rozpacích a koktal:
»Odpusťte - vy snad přece nejste císařovna?«
Byla to skutečně císařovna Alžběta. Vešla do jeho bytu a hovořila s ním vlídně o pronásledováních, jež vy­trpěl, a utěšovala jej. Se zájmem prohlížela si jeho ubohý byt a, dlouho zůstala státi před obrazem, představujícím Bonna jako Hamleta.
»Co mluvila, ke mne císařovna, která sama byla tolik vytrpěla, pozdvihlo mě nad zlomyslné pomluvy, jichž obětí jsem se stal«, vykládal herec. »Jejích slov nikdy nezapomenu, jimi modliti se budu v hodině své smrti.«

Jsouc hrdá a vzdělaná měla zvláštní vkus, co se týkalo umění a poesie, vkus, který se velmi málo shodovat se vkusem dvora. Její obdiv pro vše velké stal se jí druhou přirozeností: a setkala-li se s velkým duchem v jakékoliv podobě, vzdávala mu svůj hold.
Viděli jsme v jedné z dřívějších kapitol, že Alžběta oblíbila si četbu teprve za soužití s přírodou, a to na Madeiře a na Korfu. U velkých mužů světové literatury hledala a také nacházela osvěžení, jež ji zocelovalo ku přetrpění životních zkoušek.
Její zájem o literaturu stal se ji pomocným prostředkem proti těžkomyslnosti, do níž hrozily ji vždy znovu uvrhnouti smutné zažité události i její zděděné náklonnosti.
Málo lidí dovedlo využíti svého času lépe, než císařovna Alžběta. Nepřekročovala prahu svých zámků téměř nikdy bez knihy v ruce; a ponořena do své četby, dovedla celé hodiny ve svých zahradách a parcích buď se procházeti nebo seděti na lavičce.
Vynikající mužové, kteří ji poznali, žasli nad jejími znalostmi.
»Aby se s ní člověk mohl bavit«, pravil učený Hasenauer, »musí býti dobře obeznalý jak v dějepise, tak umění i ve vědě. Bohatství jejích vědomostí je neobyčejné.«
Alžběta přeložila s vynikající dovedností celého Schopenhauera do novořečtiny. Se zálibou studovala Voltaira, Rousseaua. Ona, jež se sama tolik byla učila a jejíž vědychtivost nikdy nezdála se býti ukojena, mluvila často o tom, že dobře rozumí Rousseauově touze po návratu k přírodě; přála si jako on - všechno zbytečně vědění hoditi přes palubu.
Je všeobecně známo, že první její literární láskou byl Heinrich Heine. Zamilovala si ho dříve, než se v ní prob­udil její vlastní zájem o literaturu. Jeho básně dostaly se jí do ruky v prvních letech jejího manželství a upoutaly i tím, že mluvily o bolestech a zklamáních, jež ona sama cítila.
Později čtla vše, co Heine napsal.

Jeho »Črty z cest« (»Reisebilder«) působily na cestu­jící císařovnu nepomíjející silou přitažlivosti. A vždy se vracela opět k jeho básním.
Čeho si u tohoto básníka nejvíce cenila a co ji zvláště poutalo k jeho knihám, byla jeho velká upřímnost.
»Heine liší se od velké většiny ostatních básníků tím, že pohrdá veškerou licoměrností«, napsala kdysi; »ukazuje se vždy takový, jakým je: se všemi lidskými vlastnostmi a se všemi lidskými chybami.«
K jistému německému spisovateli, jenž objevil rukokopis několika jeho netištěných satirických básní a byl z politických důvodů na rozpacích, má-li je vydati, pravila:
»Čtenáři Heinových děl nepozůstávají toliko z jediného národa, nýbrž ze všech národů. Jeho čtenáři mají právo poznati všechna díla básníka, který nemůže s žád­ným jiným býti srovnáván.«
Alžběta si přála vzdáti hold jeho památce veřejně. Za tímto účelem utvořilo se komité, aby básníkovi posta­vilo v některém německém městě pomník. Plán byl na nejlepší cestě dospěti ku provedení, neboť císařovna ra­kouská zapsala se v čele listin s nápadně velkou částkou.
Tu došel vídeňského kabinetu dopis od německého říšského kancléře: Bismarck vyslovoval v něm svůj podiv nad tím, že císařovna přátelsky smýšlejícího sousedního státu veřejně uctívá básníka, který se posmíval Hohenzollernům.
František Josef a Alžběta žili spolu již řadu let jako dobří kamarádi, kteří navzájem dbají svých odchylných sympatií a směrů vkusu. Avšak vzhledem k trojspolku musil císař tentokráte poprositi svou choť, aby nejednala proti vůli »železného kancléře« a aby dala vyškrtnouti své jméno z upisovacích listin na sbírku ve prospěch Heinova pomníku.
Císařovna viděla se nucena svoliti, a dík této episodě bude věcí teprve budoucnosti, aby postavila Heinovi pomník.
Leč Alžběta, byla tvrdošíjná a mstila se. Dověděla se, že dánský sochař Hasselriis zhotovil v Říme návrh na sochu jejího zamilovaného básníka. Uložila mu, aby jej provedl v mramoru; a tuto sochu dala postaviti před svým zámkem na Korfu.

Přátelství Hohenzollernů vůči ní naprosto však tím neutrpělo. Nynější císař německý,*) jenž byl přítelem je­ho syna, vyznamenával ji při každé příležitosti. Cestovala-li Alžběta jeho říší anebo pobývala-li v některém německém lázeňském místě, navštívil ji se svou chotí a prokazoval jí tisíceré pozornosti, jež ona dobře oceňovala. Kdysi prý řekl, že Alžběta byla nejduchaplnější dáma, s níž se setkal ve svém životě.
Tato sympatie byla opětována téměř stejnou měrou. Byl to Heinův lyrický bol a posměch nad mizejícími ilusemi života, jenž po prvé udeřil ve spřízněné struny Alžbětina nitra. Avšak teprve po vítězství Prusů nad Rakouskem byl znám světu její obdiv pro tohoto básníka. Jeho netajená nenávist vůči Prusům, jeho kousavý výsměch piklhaubnám, jeho přání, aby pruský orel upevněn byl na žerdi jako cíl rýnských ostrostřelců, našlo nepochybně jistou ozvěnu v jejím srdci.
Díla o Heinovi naučila ji, zajímati se o něj jako o člověka; a tu osvědčovala svůj obdiv pro něj nejrůznějším způsobem. Na jeho hrob dávala často položiti věnce, na jejichž stuhách bylo napsáno: Císařovna Alžběta svému nejmilejšímu básníkovi.
Víme, že na svých cestách obyčejné zastavovala se v Paříži, aby navštívila hřbitov Montmartre a vlastnoručně ozdobila básníkův hrob. V některých svých básních vzpomíná těchto návštěv.
Aby poznala jeho básně důkladněji, než je to možno ze zpráv životopisců, navštívila básníkovu sestru v Hamburku, paní Charlottu z Embdenu, tehdy již devadesátiletou.
»Neseděla u mě jako císařovna, nýbrž jako milá dcera«, vyprávěla stará dáma, a dodala, že rozhovory, jež tehdy vedla s Alžbětou, byly nejzajímavější, jež vyměnila s někým v celém svém životě.
»Žádný kritik, žádný životopisec nikdy neporozuměl mému bratru tak dobře, jako císařovna Alžběta«, pravila.
Korunní princ vyzvěděl, kde je Heinův rukopis sbírky »Kniha písní« (»Buch der Lieder«), a získal jej pro svou matku. Aby císařovně dokázala svou vděčnost, darovala
*) Bývalý císař Vilém II. P. p.

ji paní z Embdenu sbírku dopisů zemřelého básníka, jež byly příliš intimní, než aby mohly býti vydány na veřejnost.
Je třeba, aby člověk sám byl neobyčejně poeticky založen, má-li věnovati básníkům a jejich dílům tak hluboký zájem, jak to činila císařovna Alžběta. Nezáleželo jí mnoho na tom, aby znala hodně knih; ale knihy, jichž si vážila, čtla znovu a znovu.
Z německých básníků byl Heine rozhodně jediný, jemuž úplně rozuměla a jehož si vážila. Goethe nemohl míti na ni nijakého vlivu. Ani Schiller nebyl nějak obzvláště blízký jejímu duševnímu směru. Marie Valerie, jež se obdivovala Viktoru Scheffelovi, obrátila její pozornost k tomuto; leč Scheffel nenadchl císařovny tak mocně, jako mladou arcivévodkyni, která mnohem méně prožila a vytrpěla.
Moderní básníky francouzské čítala málo; naproti lomu cenila si Lamartina velmi vysoko. V anglické literatuře obdivovala se nejvíce Shakespearovi a Byronovi.
Její zájem pro Shakespeara nebyl daleko za obdivem pro Heina. Vypracovala prý výborné překlady z různých jeho dramat a uměla z nich celé scény napamět. »Hamlet« a »Sen noci svatojanské« líbily se jí nejvíce; obraz Titanie*) a jejího milence s oslí hlavou dala si zavěsiti v každém svém zámku. »Je to oslí hlava našich ilusí, k nimž se ustavičně lichotíme;«, říkala.
Z neustálých cest, jež zabíraly největší část jejího času, posílala každého týdne, někdy i častěji, dlouhé do­pisy císaři a svým dětem. Místo zpráv o jejích zážitcích a úvahách z jejího myšlenkového života obsahovaly veliké čtyřrohé obálky někdy její vlastní básně, jindy zase překlady jedné nebo více scén, ze Shekaspeara. Psala též výborné cestopisy. Chtějíc je zpestřiti, zachycovala na sta skiz oněch míst, jež navštěvovala, a jimi ilustrovala jejich tekst.
Její literární práce uschovány jsou ve dvorním hradě, z části v podobě deníků, jež si vedla po mnoho let, z části jako dopisy jejím milým.
Nikdy nepomýšlela na to, uveřejnit něco ze svých prací. Čtla a psala ráda pro radost a zábavu, již z toho měla. Literární sláva jí nelákala.
*) Vystupuje ve "Snu noci svatojanské". P. p.

Toliko některé z jejích básní dostaly se na veřejnost. Tak na př. nejznámější jsou verše, jež složila v Išlu jakožto nápis pod mariánský obraz. Mnozí je čtou, aniž by věděli, že pocházejí od císařovny Alžběty.
Několik let před svou smrtí pobývala v Mehadii, málém to městě v jižních Uhrách, kdež používala tamějších »Herkulových lázní«.
Jakýsi pastýř vystavěl si na vrchu vysoko nad lázněmi chyši. Tam chodívala často; a zde na stůl napsala tužkou v maďarštině báseň, která zní v překladu asi takto:

»Všechno na zemi je pomíjející.
věrnost je jen prázdné slovo.
Vždy věrna, ve své nádherné velikosti
jsi osamělá, vznešená přírodo! -
Šťasten, kdo se tě přidržuje;
bolest a zklamání není mu údělem.
Vše ostatní vyměnila bych ráda
za tvou věrnost a za úlevu, jíž mi skýtáš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama