23. Přátelské poměry...

8. dubna 2009 v 20:00 |  prameny
23.

Přátelské poměry. - Zámek na Korfu.

Na procházce, již podnikla císařovna jednoho dne na ostrově Madeiře, předstoupil před ni starý muž a podal jí kytici kamelií; císařovna dala mu v odměnu prostřednictvím svého průvodce několik stříbrných mincí.


Na další cestě potkala hezké děvče, jež podalo jí rov­něž kamelie. Alžběta dala mu vlastnoručně zlatý peníz.
Průvodce její se zeptal, proč dala mladé dívce o tolik víc, než onomu starému muži.
» Protože byla hezká«, odvětila císařovna.
Blouznila po mladistvé kráse.
Sama neměla vůbec mládí; přišla takřka z dětského pokoje přímo na trůn. Avšak právě proto, že radosti mládí minuly její vlastní život, cítila se vždy vábena první mla­distvou svěžestí ženy, ať potkávala ji už v životě či v umě­leckém představování.
Shakespearovi patnáctileté a šestnáctileté hrdinky, Miranda v »Bouři« a Rosalinda ve veselohře »Jak se vám líbí«, náležely k jejím nejoblíbenějším literárním postavám. A přišla-li na svých cestách do styku s hezkými mladými děvčaty, zasypávala je přívětivostí a dary.
Ačkoliv byly její myšlenky vážné, přece se téměř dětinsky radovala z nejnevinnějších maličkostí. Měla ob­divuhodnou schopnost, vnikati do myšlenkového života dětí a mladých lidí; a až do poslední své hodiny půso­bila - chtěla-li - opravdovým kouzlem na ty, s nimiž přicházela do styku.
Jak víme, stýkala se císařovna jen výjimečně s dá­mami dvorních kruhů, jež jí duševně nestály dosti vysoko a jejichž celý duševní výraz se jí málo zamlouval. A přidružila-li se v dřívějších letech k někomu, jenž jí nebyl roven, vzbuzovalo to všude nelibost a výčitky.
Většina těch, kdož ji znali, tvrdila, že neuzavřela nikdy s nikým skutečného přátelství. Jsouc však náladová, mohla se cítiti vroucně vábena po nějaký čas tím neb oním, jenž vzbudil její sympatie. A pokud to trvalo, mohlo jí napadnouti, baviti se s ním nebo s ní o všem možném mezi nebem a zemí.
Většiny z nich však se rychle nabažila a nechala je zmizeti se svého obzoru. Sama nepociťovala při tom nijaké ztráty. Vrozená neúnavnost její povahy jevila se v tom velmi zřetelně.
V jedné z dřívějších kapitol zmínili jsme se stručně o tom, že její nejstarší bratr oženil se s herečkou Jindřiš­kou Mendelovou. Tito manželé měli dceru, mladou hra-

běnku Wallerseeovou.*) Císařovna, jež neznala rozdílů v hodnostech, povolala svou neteř k sobě. Milovala tuto příbuznou, kterou bylo vídati v sedmdesátých letech téměř stále v její společnosti, opravdu neobyčejně.
Přátelství tetino dodávalo mladé dívce příliš vysokého mínění o vlastní osobě; a dokonce činila prý si naděje, že se stane chotí korunního prince Rudolfa.
Po jeho sňatku přispívala prý v lecčems k tomu, že vznikaly mezi novomanžely nesváry; neboť Štěpánka do­věděla se od ní o věcech, jež by byl její manžel před ní nejraději skryl. Přátelství mezi mladou hraběnkou Wallerseeovou a císařovnou od té doby během let ochladlo, a po smrti Rudolfově nesměla se před svou tetou ani ukázati.
Jako horlivá jezdkyně pojala císařovna živý zájem o jezdkyni Elisu Renzovou; přátelství jejich zavdávalo po­pud k mnoha zlým řečem. Elisa projížděla císařovniny koně ve stáji císařské jízdárny; a když jednou se zanícením vychvalovala jejího zamilovaného koně »Lorda Byrona«, dostala jej okamžitě darem.
I krasojezdkyně Emilie Loisetová těšila se obzvláštní přízni císařovny Alžběty. Žádná žena však mimo její ro­dinu nebyla pravděpodobně císařovně bližší než Ida z Ferenczy, Maďarka, která jako docela mladičká vstoupila do jejích služeb a byla s ní spojena až do její smrti.
Mladé to děvče poznala při korunovaci v Uhrách. Její svěží, příjemný zevnějšek, její čilá, přímá povaha, její jasný rozum a jemný takt získaly si rázem Alžbětina srdce.
Po mnoho let doprovázela císařovnu na všech jejích cestách. V její službě i zešedivěla; a Její Veličenstvo vyznamenávala ji až téměř do poslední hodiny svého života.
Ida z Ferenezy byla oddána své paní s bezmeznou láskou a obdivem. V pozdějších letech byla její předčitatelkou toliko podle jména; ve skutečnosti byla císařovninou společnicí, rádkyní i přítelkyní.
* *
*
Pamatujeme se, že Alžběta v šedesátých létech získala opět své zdraví na ostrově Korfu, jehož příroda
*) Tato provdala se později za hraběte Jiřího Larische, s nímž dala se pak opět rozvésti. Je autorkou známých memoirů "Moje minulost".

učinila na ni hluboký dojem; a ona se s lehkostí přizpůso­bila řeči země.
Při častých pozdějších návštěvách na půdě Řecka do­zrávalo v ní rozhodnutí, že si dá vystavěti na ostrově svou vlastní vilu. V blízkosti idylické vesnice Gasturi povstalo na její rozkaz a zcela podle jejího vkusu stavitelské umě­lecké dílo, jež obdrželo jméno »Achilleion«. Císařovna milovala, tento zámek.
»Všechno jsem si zřídila sama«, říkala, »a každý kou­sek jsem si sama vybrala. Proto cítím se tu mnohem méně cizí než ve Vídni.«
Průčelí »Achilleionu« je obráceno k moři. Ostatní strany obklopeny jsou květinovými terasami a věncem oliv, vavřínů a citroníků. Budova má 128 pokojů, a stáje skýtají místa pro 50 koní. Ve všech místnostech nashro­máždila množství nádherných pompejských a řeckých uměleckých pokladů.
V blízkosti zámku dala postaviti pomník svého za­milovaného básníka Herna. Socha stojí u paty vrchu Aja Kyriahi pod otevřeným mramorovým chrámem, neseným sloupy; pohled básníkův obrácen je na moře. V ruce, jež mu spočívá na klíně, drží tabulku, do níž sochař vryl podle přání císařovnina jeho vlastní báseň:

Co chce ta slza v zraku?
Vždyť kalí mi jen, hled!
To zůstala mi v očích
ze starých, dávných let.

Soukromé komnaty císařovniny v »Achilleionu« byly od veškeré ostatní části budovy úplně odděleny. Měly zvláštní vchod, a Alžběta mohla nepozorována vycházeti a vcházeti, kdykoliv chtěla, ve dne i v noci.
»Chci žíti jako student«, říkávala. A tak také žila; leč žila jako pilný student.
Vstávala v pět hodin, vykoupala se a šla na procházku, ponejvíce sama a s knihou pod paží.
Po procházce, jala se studovati. Modrý školní sešit a tužka - to bylo vše, co potřebovala ku psaní. Časovala a skloňovala řecky s největší horlivostí, a denně psala slohová cvičení, jež dávala pak prohlédnouti svému před­čitateli a učiteli.

Na krásné terase »Achilleionu« se obyčejně oblékala. Byl tu postaven stan, a tváří v tvář moři dávala se oblékati a česati. Večer vykoupala se v mramorové vaně, kterou dala přivézti z vily Borghese*) v Římě. V devět hodin byla císařovna vždy již v posteli, Heinovu »Knihu písní« majíc pod poduškou.
Stávalo se často, že Alžběta v noci vstala a prochá­zela se v tmavých stromořadích. Když se služebnictvo odebralo do svých pokojů, mohlo viděti okny, jak císa­řovna, zahalena v hluboký černý úbor a majíc přes hlavu přehozen černý závoj, ubírá se přes terasu do parku.
Procházela všemi cestami poblíže »Achilleionu«. Se zálibou vyhledávala nejstrmější a nejnebezpečnější hor­ské stezky. Po nich kráčela vždy sama; jejím dámám ne­dostávalo se vytrvalosti ani odvahy, aby jí následovaly. Ticho na horských výšinách, nadpozemský jas a vznešená krása přírody dávaly jejímu neúnavnému duchu aspoň na několik okamžiků klidu. Obohacena vznešenými dojmy a milými vzpomínkami, vracela se ze svých horských výprav.
»Kam přicházejí lidé, tam je všechno ničeno«, říkávala. »Jen tam, kde je příroda samotná, udržuje si svou věčnou krásu. Proto také neukazuji svého zámku »Achileionu« cizincům. Kdybych tak činila, nezůstal by za několik mě­síců ani jediný kámen na pokoji. Lidé vpisují všude svá jména, aby vtiskli všem kamenům ráz své vlastní nepatrnosti «
Vysoká, bílá zahradní zeď a olivové loubí skrývalo její zámek před zraky zvědavých.
»Angličané jsou celí zoufalí«, říkala; »stojí celé ho­diny na protějším návrší a přece nemohou nic spatřiti.«
A přece nevyhýbala se lidem daleko tak, jak se tvrdilo. Zajímala se o lidi. Ale svůj zájem dávala najevo jen tehdy, nebyla-li sama předmětem zvědavého pozo­rování.
»Nepřeji si od lidí nic více«, říkávala často, »než aby mne nechali v klidu a na pokoji «
*) Vilu tuto postavil v 17. století Scipio Caffarelli Borghese před Porta dél' Popolo v Římě. Umělecké poklady, jež byly tu na­shromážděny a jež jsou nyní většinou v Paříži, plnily 11 sálů tohoto paláce, jenž patří k nejnádhernějším v Římě. P. p.

Kde jí neznali, vmísila se někdy mezi lid; a tu byla vždy velmi vlídná k chudým.
»Pozoruji-li samorostlé lidi«, říkala, »vane na mě cosi jako týž klid, který mi jen příroda může dát.«
Sedíc mezi keříky tymiánu a rudého vřesu, bavívala se ráda se sedláky z Gasturi, osvěžujíc se občas čerstvě nadojeným kozím mlékem, jež bylo jejím zamilovaným ná­pojem. Mluvila s muži i ženami jejich rodnou řečí.
Obyvatelé kraje zbožňovali »Královnu z Gasturi«; tak byla totiž nazývána. Objevila-li se na silnici, padali před ní v prach.
»Božská královno!« volali za ní mladé ženy. »Bůh žehnej tvým krokům!« říkaly staré ženy, znamenajíce se křížem, aby zároveň dodaly svým slovům většího význa­mu a váhy. Mladí mužové obnažovali hlavy a dívali se s obdivem za ní. Vesnické děti stávaly v houfech, čekajíce na ni. Napolo skryty za mohutnými kmeny olivovými, čí­haly, až se objeví v dálce; a když se blížila, běžely jako o závod, aby jí nabídly větvičky pomerančovníku nebo mandlovníku.
Často navštěvovala klášter mnichů, který leží na vý­šině nedaleko jejího zámku. Ráda se bavila s těmito muži, kteří se dobrovolně vzdali života mezi ostatními lidmi.
Tázala se jednoho z nich, chodí-li někdy do vesnice.
»Občas se musí do vesnice; je třeba nakupovati,« pra­vil. »Jsme přece jen lidmi; a tělo mrzne a chce jíst. Ale co bychom dělali jinak dole ve vsi? Neupírám, že to dole může být docela hezké; ale zde nahoře je to lepší.«
»A já vám říkám,« odvětila císařovna, »že jste si vy­volil tu lepší část!«
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama