24. Smrt korunního prince....

9. dubna 2009 v 20:00 |  prameny
24.


Smrt korunního prince Rudolfa. - Pronásledo­vána těžkomyslností.

Den 31. ledna r. 1889 přinesl císařským manželům ra­kouským neštěstí, jež bylo ojedinělým v celém století. »Tragedie v Mayerlingu«, v hlavních rysech celému světu známá, a přece zahalená v neproniknutelný závoj tajem-

ství, ukončila právě tak náhle jako hrůzně život jejich je­diného syna .
Tisíceré historky vyprávěly se o této katastrofě. Bylo by si téměř přáti, aby raději nikdy dějiny toto událost nevysvětlily, je-li pravda to, co napsal král belgický hra­běti flanderskému, že totiž »všechny pověsti o tom jsou ještě daleko lepší, mež kdyby se člověk dověděl skutečné pravdy.«
Co se ví s určitostí, jest jen toto:
Korunní princ nalezen byl mrtev na své posteli v lo­veckém zámečku Mayerlingu poblíže Vídně, kde ztrávil několik dní. Strašlivá rána do hlavy přivodila jeho smrt. V témže pokoji nalezena byla mrtvola mladého děvčete, baronesy Vetserové, kterou miloval. Mínění klonilo se k tomu, že oba zahynuli sebevraždou. Leč jsou i známky, jež nasvědčují tomu, že Rudolf asi byl zavražděn.
U lidu byl neobyčejně oblíben. Jeho osobnost zdála se slibovati, že stát dostane vysoce nadaného a moderními ideami naplněného mocnáře.
Avšak vedle skvělých darů měl nešťastný knížecí syn silně se jevící sklon k nevázanému životu. A v jeho okolí měli v pozdějších letech starost o jeho budoucnost.
Přece však byl aspoň jeden člověk, který si vždy udržoval jeho důvěru: a tímto byla jeho matka. Při jeho prvním vystoupení na veřejnost byla jej vedla obe­zřetně a jistě; jejím radám měl z části děkovati za svou oblíbenost, jíž si získal v nejranějším mládí.
Později se jeho cesty změnily. Ale někteří, kdož znali císařovnu blíže, slyšeli v nejlepších okamžicích Rudolfo­vých z jeho slov a způsobu myšlení ozvuk způsobu myšle­ní matčina.
Ohromující zděšení zmocnilo se Vídně onoho šedého, mlhavého jitra lednového, když přišly z Mayerlingu po­věsti o jeho smrti. Nikdo nemohl dáti správnou odpověď; a zmatek byl nepopsatelný.
V jednom z předpokojů dvorního hradu řekl kterýsi starý komoří, že by se měla tato zpráva sděliti nejdříve císařovně. Ačkoliv se většina obávala, že by se císařovna pod hroznou ranou mohla úplně shroutiti, přece usjednotili se na tom, že je to nejsprávnější.

Při této příležitosti se ukázalo, že její duše a její ner­vy měly větší schopnost odporu než u mnohého muže. Nejprve neřekla ani slůvka, nýbrž odvrátila se toliko na několik minut od toho, který ji onu zvěst přinesl. -
Konečně se zeptala:
»Kde je můj syn?«
Když obdržela odpověď, spěchaly její myšlenky od mrtvého syna k jejímu choti, který dosud o ničem nevěděl. V celém dvorním hradě, mezi důstojníky i ministry nenašel se totiž ani jediný, jenž by byl měl odvahu, sdě­liti císaři tuto děsnou zprávu.
Radili se, co dělat. Tu vyšla k ostatním císařovna. Bolest proměnila její tahy v kámen. Její hlas dostal zcela jiný zvuk; a z jejího obličeje zmizela všechna barva. Byla to jistě nejtěžší hodina tolik zkoušené kněžny.
Projevila jim, že chce sama císaře zpraviti o strašné události.
S hrdinnou myslí přemohla své vlastní city; jemnou a přece silnou rukou svou v pravý čas podporovala svého chotě. Následovala ho neúnavně při nekonečných smu­tečních obřadech po smrti tohoto nešťastného dítěte, jež vzalo s sebou do hrobu tolik slibných nadějí.
Těžké dny starostí poskytovaly velmi málo příleži­tosti k tomu, aby ji svět dovedl jednou oceniti. Když vy­sláni byli k císaři členové říšské rady, aby vyslovili cí­sařskému domu svou hlubokou účast, pronesl František Josef tato památná slova, jež byla často přerušována srdceryvným vzdycháním:
»Jak velice jsem v těchto dnech díkem zavázán své choti, která mi byla jedinou oporou, nemohu ani dosti vroucně popsati a vysloviti. Z nejhlubšího srdce děkuji Bohu, který mi dal takovou družku života. Řekněte to dále! Čím více to rozhlásíte, tím vám budu vděčnější.«
Naděje, viděti pokračovat mužskou linii svého rodu, byla stárnoucím císařským manželům uloupena náhle a za hrozných okolností. Přes to však našli František Josef a Alžběta přece dosti síly, napsati, papeži Lvu XIII.: »V pokoře vracíme Bohu, čím nás Pán ve své milosti ob­dařil.«
Za deset dní potom odjeli oba, doprovázeni Marií Va­lerií, do Uher.

Rudolf byl první princ z panujícího rodu, jenž vychován podle plánu k tomu, aby se stal dobrým ústav­ním králem. Již v dětství osvojil si maďarskou řeč a mlu­vil i psal, jako by byl rozeným Maďarem. Častými cestami v zemi zjednal si základní znalost rozličných jejích částí; ba navštívil i nejodlehlejší kraje. Znal všechny vynikající muže maďarské společnosti, a s mnoha členy maďarské šlechty byl v přátelském poměru.
Jeho odchodem oloupil Maďary neuprosný Osud o ve­likou naději.
Bolest nad jeho smrtí našla v Budapešti neméně srdeč­ný výraz než ve Vídni. Ze všech částí země ujišťováni byli František Josef i Alžběta nejvřelejší účastí; zejména s matkou byl soucit neobyčejně veliký.
Na nádraží v Budapešti přijata byla královská rodina veškerým ministerstvem, členy obou komor, šlechtou, cír­kevními knížaty a předními osobnostmi obce. Před nádra­žím postavili se studenti se smutkovými páskami na ruce; a lid tvořil špalír odtud až na královský hrad budínský. Davy pozdravovaly svého krále a královnu se srdečností, jaká projevována byla dřív toliko ve dnech korunovace.
Alžběta pravila několik let před tím, než byla za­vražděna:
»Každý člověk má ve svém životě jeden okamžik, kdy je duše jeho mrtva; naprosto však nemusí to býti ona chví­le, kdy umírá jeho tělo.«
Pro ni nastal tento okamžik tehdy, když jí podali zprá­vu o smrti jejího syna. Od tohoto dne nebyla již nikdy tou, jakou bývala. Vypravuje se, že nikdo neviděl ji od té doby se smáti; a bylo dokonce velkou vzácností spatřiti jen tichý úsměv na jejích rtech.
Byla hrdinkou, když na ni přikvačilo toto neštěstí. Avšak po sebeovládání v prvních týdnech nastala reakce ve výbuších srdcervoucího zoufalství.
Jak ji pojímal lid, byla její bytost již dlouho plna roz­porů a zcela zvláštní. Nyní říkala sama o sobě, že nemá »ani síly žíti ani přání zemříti.«
Berlínské listy psaly, že se stala duševně chorou. Leč v tom se mýlily. Kdyby však byla po takové ráně zešílela, nebyl by mohl tím svět nijak býti překvapen. Bylo to právě

v té době, kdy lékaři objevili u ní první stopy srdeční choroby, jíž trpěla pak až do své smrti.
Vstoupilo-li služebnictvo do předsíně jejích pokojů, v nichž se zdržovala, mohlo slyšeti, jak uvnitř bezútěšně matka vzlyká. Bála se vždy více, dáti na jevo své bolesti před ostatním světem.
Častěji než kdy jindy prchala ode dvora.
Korunní princeznu Štěpánku nechtěla již nikdy spa­třiti: jejímu chování přičítala vinu na Rudoflově nestá­losti a nešťastném osudu. Ani jeho dcery, arcivévodkyně Alžběty, nestrpěla ve své blízkosti; bylo jí nesmírně trap­né viděti toto dítě, jež zdědilo povahu svého otce a z části i tahy své matky.
Lid neviděl jí už nikdy, a šlechta právě tak. Objevila-li se ve Vídni, neobývala již nikdy ve svých starých kom­natách v tak zv. »Amaliině dvořen (»Amalienhof«) na hradě.
Zmocňovala se jí vzpomínka na onen den, kdy mu­sela sama císaři podati onu hroznou zprávu, kterou neměl nikdo jiný odvahy mu sděliti.
Kruh jejího okolí se stále úžil. Víc a více vyhýbala se pohledům lidí. Udílela nejpřísnější rozkazy, aby byly od ní vzdalovány všechny zvědavé zraky. Ba zraňo­vala svým sklonem k samotářství dokonce i svého chotě a své děti.
Ani její zamilovaný zámek v Lainzu nemohl jí upou­tati déle, než na několik týdnů. Do Uher přicházela také řidčeji než dříve a nezdržela se tam nikdy déle než měsíc. Růže v jejím květinovém sále v Jedlové vadly, a její jez­decké cesty už dávno zarostly travou. . . .
I dříve pociťovala rozkoš z cestování, jež ji ovládalo. Nyní přešla toto v horečku, jež hnala ji ustavičně s místa na místo Těkala světem jako nepokojný pták, jenž ne­může dojíti klidu.
Tu a tam navštívil ji na těchto neustálých cestách její choť; tu zdálo se, že na okamžik ožila. Leč sotvaže odjel, upadla v zádumčivost ještě chmurnější. Nosila stále smutek a byla vždy skloněna: kdekoliv se objevila, jevila se jako obraz starosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabbry Gabbry | Web | 9. dubna 2009 v 20:05 | Reagovat

komu se nelíbí změny na blogu.cz zapište se u mě do PETICE,hned 1.článek
jinak plomin za reklamu

2 Terý Terý | Web | 9. dubna 2009 v 20:06 | Reagovat

Ahojky,

trápí Tě týrání zvířat? Chtěl/a by jsi jim nějakým způsobem pomoci? Můžeš. Stačí kliknout na web → VSTUP → a v menu máš seznam petic, které podepsat (např. petice proti lovu a chovu kožešinových zvířat, proti týrání zvířat, proti lovu tuleňů...). Prosím, nezavírej oči před krutým a hlavně ZBYTEČNÝM týráním zvířat. Pomoz mi pomáhat...

Děkuji...

3 janda janda | Web | 9. dubna 2009 v 20:07 | Reagovat

AhOjKy

JaK PaK SE MáS?

A TkY Ti VaDí Ty ZmEnY Na BlOGu?

Me JJ, ToE UpA HrOzNy!!!

A Co Si DnEs DeLaLa?

4 janda janda | Web | 9. dubna 2009 v 20:07 | Reagovat

AhOjKy

JaK PaK SE MáS?

A TkY Ti VaDí Ty ZmEnY Na BlOGu?

Me JJ, ToE UpA HrOzNy!!!

A Co Si DnEs DeLaLa?

5 mis mis | Web | 9. dubna 2009 v 20:18 | Reagovat

Miley Cyrus koncert v CZ..!!!!
vyce u mně na blogu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama