25. Zasnoubení Marie Valerie...

10. dubna 2009 v 20:00 |  prameny
25.


Zasnoubení Marie Valerie. - Smrt vévodkyně Ludviky. - Pobyt na Korfu. - Poslední dvorní slavnost a poslední návštěva v Uhrách.

Na Štědrý večer po smrti korunního prince Rudolfa - v den dvaapadesátých narozenin své matky - zasnoubila se arcivévodkyně Marie Valerie se svým příbuzným, rytířským a uměnímilovným Františkem Salvátorem, vévo­dou toskánským.
Hluboce pohnut vložil císař František Josef ruku své dcery do ruky mladého muže.
»Věděl jsem to již dávno«, pravil při tom. »Buďte šťastni, jak jen lidé šťastni býti mohou!«
Valerie skryla svůj obličej na prsou otcových. Pak rozběhla se k císařovně a vroucně ji zlíbala.
»Máti!« zvolala. »Jak jsem šťastna, že nemusím odtud odjeti, vdám-li se, nýbrž že mohu stále býti u tebe!«
Téhož večera, kdy se zasnoubila, vyslovila přání, jak jen možno nejdříve jeti k babičce do Bavor, aby dosáhla i jejího požehnání. A na druhý vánoční svátek odebrala se císařovna Alžběta se svou dcerou a svým nastávajícím zetěm do Mnichova.
Vévoda Maximilian zemřel roku 1888, krátce po své démantové svatbě v Possenhofenu. Vévodkyně Ludvika byla již stará a slabá. Smrt korunního prince Rudolfa otřás­la jí hluboce. Duševně však byla ještě čilá jako v dřívěj­ších letech. Její setkání s dcerou a vnučkou bylo nanejvýš srdečné.
Jarní měsíce r. 1890 ztrávila Alžběta s Valerií a jejím ženichem ve Wiesbadenu a v krásném Heidelberku. Dvor­ní vlak, který měl je přivézti do Vídně, vyšinul se z kolejí poblíže Frankfurtu nad Mohanem. Několik vozů před i za salonním vozem císařovniným se převrhlo a roztříštilo. Alžběta však a její družina byla jakoby zázrakem za­chráněna.
Sotvaže se vrátila do hlavního města, byla stižená opět novým případem smutku v rodině: její nejstarší sestra, Helena z Thurnu a Taxis, zemřela neočekávaně

v Režně. Císařovna odjela jí na pohřeb a odtud do Mni­chova, aby utěšovala truchlící matku.
Krátce na to slaven byl sňatek Marie Valerie a Fran­tiška Salvátora. Úsměv, jenž byl od smrti synovy zmizel s Alžbětiných rtů, objevil se opět v den sňatku její dcery. Toho dne odložila též smutek a objevila se v šedých hed­vábných šatech.
Leč tento světlý okamžik v její náladě zmizel opět rychle. Oddaná láska Marie Valerie ulehčovala jí břemeno života. Matka věděla, že poměr mezi ní a dcerou musí se od tohoto dne přece změniti, třebaže se Valerie provdala za rakouského prince a zůstala v zemi. Ztratila by stálou společnost své dcery. A ona, jež zdála se tak milovati svou samotu, ronila vroucí slzy při pomyšlení, že by nyní byla ještě osamělejší.
Zesmutněla a zvážněla ještě více, když krátce nato její matka onemocněla a dne 25. ledna r. 1892 zemřela. Alžběta odebrala se na svůj zámek »Achlilleion« na Korfu, kdež dala postaviti pomník svému nešťastnému synu a kdež žila vzpomínkám na své drahé zemřelé.
I po nejstrmějších a nejnebezpečnějších stezkách hor­ských chodila nyní vždy sama, bez průvodu. Zchřadlá, černě oděná císařovna tvořila chmurný, téměř bezútěšný protějšek k jasné, jarní nádheře barev na ostrově.
»Dýchá se mi snáze a volněji na osamělých výšinách, kde se jiní cítí ztraceni«, říkala. »Na Kyriahi se mi nesmírně líbí; zde mohla bych dokonce zapříti svou zálibu v cestování a zůstati tu provždy.«
Na zeď kostelíka nahoře na Kyriahi napsala:
»Zde seděla Alžběta Rakouská. Západní vítr ji mírně ovíval. A balvan, jenž oděl se k vůli ní květinami, za­chová rád na ni vzpomínku.«
Její dvorní dáma a její předčitatel vídali ji v tento čas jen několik málo hodin denně; žila ponejvíce ve světě snů. Ale v mnohých bolestiplných dnech za těchto let utrpení bylo jí ještě nejmilejším rozptýlením, přečísti si některou báseň Heiniovu anebo některé jednání ze Shekaspeara.
Nežádala od knih, aby ji bavily, jako spíše aby na­plňovaly její osamělost představami pro její obrazotvor-

nost. Vžila se do postav svých zamilovaných básníků tak, že tyto před ní téměř oživovaly.
Někdy pokoušeli se její předčitatelé vzbuditi v ní zá­jem pro novější spisovatele. Tu však zdávalo se, že její zrak uniká víc a více do dálky, a její roztržitý výraz do­kazoval, že veškery pokusy v tomto ohledu jsou ztraceny.
Teprve, když byla látka vystřídána, a vzat opět Shekaspeare nebo Heine, stal se její pohled opět pozorný; a nejednou přerušila předčitatele, žádajíc, aby přednesl několik veršů, jež měla obzvláště ráda. -
Jen jedinkráte po smrti svého syna objevila se při dvorní slavnosti. Bylo to tehdy, když car a carevna ruská navštívili uprostřed let devadesátých Vídeň. Její přítom­nost při tomto velkém uvítání vzbudila více zájmu a zvě­davosti, než samotní carští manželé. Napjetí a úcta jímalo všechny, když vstoupila, zavěšena jsouc v rámě ruského cara.
Byla - jako vždy - ve smutku. S půvabem plným vznešenosti pozdravila přítomné a obcházela je. Vypa­dala nejméně o dvacet let mladší než jiní ve stejném stáří; přes všechny strasti, jež zakusila, právem byla ještě nyní nazývána nejkrásnější paní na svém dvoře.
Avšak myšlenky její dlely daleko odtud, od lesku, jenž ozařoval ji a její hosty.
Často mi připadá, jako bych byla zahalena, hustým závojem; a přece vím, že tomu tak není. Zdá se mi, jako bych byla na nějaké maškarádě v úboru císařovny«, říká­vala v těchto letech. A při jiné příležitosti pravila: »Pohybuji-li se mezi lidmi, potřebuji jen té části své bytost,. kterou mám s ostatními společnou. Lidé pak žasnou nad tím, že jsem jim tak velice podobna, protože se jich ptám na počasí a na cenu cukrkandlu. To je jako staré šaty, které člověk občas vytáhne ze skříně a obleče je jednou za čas ve zvláštní den.«
Roku 1896 byla slavnost na památku tisíciletého trvání říše uherské. Alžběta trpěla v této době více než kdy jindy, a dlouho nebylo možno ji pohnouti k tomu, aby byla též přítomna. Ale vyslanectvo poukázalo jí důtklivě na to, že její nepřítomnost vrhala by stíní do slavnostní ná­lady Maďarů. Přes duševní i tělesné bolesti slíbila ko­nečně, že přijde.

Seděla na trůně vedle svého chotě, zahalena v černé krajkové šaty. Po uherském způsobu padal jí dlouhý černý závoj přes vlasy, jež zachovaly si svou krásu a bohatství.
Toliko její obličej byl bledý a pln nevýslovného hoře. Dlouhé její brvy byly sklopeny. Tiše a bez účasti seděla na trůně, jakoby neviděla a neslyšela; podobala se mra­morové soše.
Tu počal mluviti předseda sněmovny poslanců. Fran­tišek Josef obrátil se k řečníkovi se živou pozorností.
Avšak v obličeji královnině nebylo lze nic čísti; zů­stal stejně bledý, stejný nepohnutý.
Řečník vyslovil její jméno. Ani jediný sval se nepo­hnul v jejím obličeji. Když však zaznělo jméno Alžběta, zabouřilo shromážděním provolávání slávy. Byl to výbuch jednosvorného pocitu, tak mocná bouře pochvaly, že zdálo se, jakoby se zachvívaly mramorové stěny trůnního sálu. V tomto »Sláva Alžbětě!«, »Eljen Erzsébet!« ležely moditby k nebesům za ni i nejvroucnější láska lidu.
Doposud bezcitná, vznešená hlava se pohnula; tiše, téměř neznatelně kývla na znamení díku. V jejím pozdravu byl podivuhodný půvab. Volání slávy zabouřilo ještě mo­hutněji než před tím a trvalo po několik minut. Velcí mužové uher mávali kalpaky*), ozdobenými chocholy.
Královna nechala hlavu poklesnouti. Její sněhobílý obličej červenal se víc a více. Její oči se úplně otevřely: dávný lesk zazářil z jejího zraku, a z očí vytryskly jí slzy . . .
Přítomní cítili, že vzájemná láska mezi královnou a maďarským národem je stejně silná, jako byla až dosud po všechen ten čas.
Alžběta vyňala krajkový kapesník a osušila si oči. Předseda pokračoval ve své řeči. Červeň zmizela ponenáhlu z jejího obličeje; a po chvíli seděla opět po boku Františka Josefa jako »Mater dolorosa«.
To bylo naposled, co se objevila v Uhrách a v kníže­cím lesku.
*) Kalpak je kožešinová čapka husarská. P. p.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama