26. Císařovnina smrt.

11. dubna 2009 v 20:00 |  prameny
26.

Císařovnina smrt.

Císařovna Alžběta často myslila na smrt; avšak ne­bála se jí.
Viděli jsme, jak za válek a epidemii spěchala vstříc nebezpečí, a jak ani na cestách nikdy před ním ne­prchala.
V její ložnici na Korfu visely dvě básně, jež si vlast­noručně opsala a dala jednoduše zarámovati. Jedna z nich, napsaná Friedrichem Beckem, zní:

Vždy připraven být odtud odejíti,
bez úvah, starostí a v každou chvíli -
to jedině snad pravý způsob žití,
bychom si přízeň bohů naklonili.
A po čem toužíš, vždy ti prchat bude,
co oplakat bys mohl, ztratíš též;
a zakusíš-li v žití přízně chudé.
jak dech ti zmizí, že jí nenajdeš.
Co chceme zde, je kletba všeho vrahem,
a na čem je, to jak by objal stín;
však dovedeš-li zhrdat štěstím, blahem,
pak jistě obojí ti spadne v klín.

Mluvila-li o smrti, říkala vždy:
»Jsem hotova umřití. Přeji si jen, abych nemusela mnoho a dlouho trpět.«
»Myšlenka na smrt očišťuje, jako zahradník, který; pleje býlí ve své zahradě«, pravila jednou ke svému řec­kému předčitateli. »Avšak tento zahradník chce býti vždycky sám a zlobí se, dívají-li se ztrnule na něj zvě­davci. Proto držívám si před obličejem slunečník a vějíř; neboť chci, aby pracoval sám a nerušené.«
Vtírala se jí jakási předtucha, že zemře nepřirozeným způsobem. Domnívala se, že skončí život na moři. Procházela-li se podél pobřeží nebo na palubě své lodi, ří­kala ke svému předčitateli nebo ke své dvorní dámě:
»Moře mě vždy chce míti; vím, že mu náležím. Jsme-li na širém moři, dám se pevně přivázati k sedadlu; činím tak jako Odysseus, poněvadž vlny mě lákají.«

»Vím, že mě nic nemůže uchrániti, abych nepropadla svému osudu právě v onen den, kdy jej musím potkati«, pravila několik dní před svou smrtí. »Všichni lidé musejí se odhodlati, v jistém okamžiku jej potkati. Osud dlouho zavírá své oči; ale konečně spatří nás přec. - A co by bylo, kdybych se utopila? Lidé by řekli: »Proč cho­dila také na moře? A proč cestovala vůbec v zimě, - ona, která byla ještě k tomu císařovnou? Proč nezůstala ve dvorním hradě? - Ale možná, že bude konec mého života ještě více překvapující, dokonce pro císařovnu! Sebedůvěra a hrdost lidská dostávají často od Osudu po­ličky! Kdyby se mi něco takového přihodilo, bylo by mi to tak náhradou za mnoho jiného.«
Myšlenka císařovnina stala se skutečností. Zemřela způsobem překvapujícím více, než mohl svět a ona sama tušiti.
Jako jarní idyla otevřel se její život - a jako truchlohra se dokončil.
Na Dušičky, dne 2. listopadu r. 1897, navštívila spo­lečně se svým chotěm chrám kapucínů ve Vídni; dlouho modlili se tam oba u rakve svého syna.
Za nějaký čas opustila Rakousko.
Odebrala se do francouzského lázeňského místa Biarritzu,*) kdež se zdržela asi dva měsíce. Zde působila francouzské vládě rozličné potíže, neboť na svých cestách překročovala často hranice mezi Francií a Španělskem, kteréžto státy - třebas i proti její vůli - byly nuceny učiniti opatření, aby byla chráněna v tomto pohraničním území před lupiči.
Krátce před tím zmařila hrozná událost život její nejmladší sestry. Vévodkyně Žofie z Alenconu a jiné dámy francouzské šlechty otevřely na jaře roku 1897 v lehce zbudované dvoraně v Paříži dobročinný bazar. Ve čtyři hodiny odpoledne dne 4. května r. 1897 vybuchla náhle v místnosti té lampa kinematografu. Jedna draperie ihned vzplála, a oheň šířil se tak rychle, že v několika okamžicích bylo vše v plamenech, a velká část těch, kteří byli ve dvoraně, nemohla se již zachrániti.
Sto třináct lidí zahynulo v plamenech. Mezi těmito nešťastníky byla i Žofie z Alenconu, dřívější nevěsta Lud-
*) V zálivu Biskajském, poblíže hranic španělských. P. p.

víka II. Bavorského. Její mrtvola byla nalezena a poznána teprve později. Avšak hned po požáru se vědělo, že jistě zahynula, neboť byl nalezen její snubní prsten.
Královna neapolská a Matylda z Trani byly nyní je­diné dosud žijící sestry císařovniny.
Z obou byla ji Matylda nejbližší; rovnala se jí du­ševním směrem i vkusem. Právě tak, jako Alžběta, stra­nila se světa a byla nejraději stále na cestách. V lázeň­ských místech a hotelích kryla se skromným jménem »slečna Nelly Schmidtová«.
Poslední svátky vánoční ve svém životě ztrávila cí­sařovna společně s touto sestrou v Paříži. Avšak ischias, jejíž prudký záchvat se náhle dostavil, donutila ji, aby urychlila svůj odjezd na jih. Večer na Nový rok odjela tudíž do Marseille, odkudž odvezla ji a hraběnku z Trani císařovnina jachta »Miramare« do Saň Rema.*)
Zde pobyly společně po dva měsíce. Dne 1. března roku 1898 odjely obě přes Turin do Territetu ve Švýcarech, kdež se sestry rozešly, aby se nespatřily již nikdy ...
Alžběta prodlévala v dřívějších letech často při je­zeře Ženevském. Bylo jí milé vraceti se na stará, známá místa. Z Territetu jezdívala denně drahou nahoru do Glionu*) a odtud chodívala pěšky do Mont de Caux,**) ještě výše ležícího; doprovázena byla obyčejně toliko jednou dvorní dámou nebo mladým mužem, Friedrichem Barkerem, který byl jejím posledním předčitatelem.
Po šestinedělním pobytu ve Švýcarech odjela do Kisink,***) kdež ji navštívil její choť.
Po dvou měsících přijela do Vídně. Císař uvítal ji na nádraží a doprovodil ji do Lainzu, kdež zůstala po dva týdny.
Sotva kdy byla blíže tomu, státi se choromyslnou, než tehdy. Závoj těžkomyslnosti ovíjel se kolem ní hustěji a hustěji. Její pohled byl neklidný, leč nevýslovně zna­vený. A rysy kolem jejích úst trpkly a tvrdly.
*) Léčebné místo, takto italský přístav na Středozemním moři (na trati Janov-Nizza). P. p.
**) Městečka, ležící v horách nedaleko břehu východního cípu jezera Ženevského. P. p.
***) Světoznámé lázeňské město bavorské (něm. Kissingen). P. p.

Těžké bolesti nervové mučily její tělo; neměla klidu ve dne ani v noci. Mluvil-li s ní někdo, mohl viděti, že její úzký, vpadlý obličej bledne námahou, aby přemohla tělesné bolesti. Nesnesla již téměř vůbec lidí ve své blíz­kosti. I schůzky s chotěm a s dětmi i vnuky stávaly se jí obtížlými.
Dne 2. srpna odebrala se do Išlu, provázena svým chotěm, dcerou Valerií a svými vnoučaty, aby tam - jako obyčejně - oslavila císařovy narozeniny. 18. srpen byl jediným dnem v roce, kdy odkládala smutek. Toho dne šli obyčejně oba císařští manželé společně do kostela. Toho roku však dala se císařovna na cestu dříve, aby na radu lékařů odjela do lázní Nauheimu v Hessensku.
Týden před tím přinesly úřední rakouské a maďarské noviny toto sdělení o císařovnině stavu:
»Její Veličenstvo císařovna a královna odebere se uprostřed července do Nauheimu, aby používala tamějších lázní.
Její Veličenstvo trpěla již po dlouhou dobu chudo­krevností, která se v poslední zimě značně zvýšila násled­kem prudkého zánětu nervů (neuritis), spojeného s mnohanedělní nespavostí. Mimo to zjištěno bylo u ní rozšíření srdce.
Za úplně klidných poměrů nezavdává choroba pří­činy k vážnější obavě. Avšak lékaři radí Jejímu Veličen­stvu co nejnaléhavěji, aby se podrobila léčení ve zmíně­ných lázních, a to za účelem posílení srdečního svalu.«
Na cestě do Nauheimu minula císařovna rodné město Mnichov, nenavštívivši ani své dcery ani jiných příbuz­ných. Vyhýbala se rozrušení ze shledání. Naproti tomu navštěvovala však ve společnosti své dvorní dámy veřejná místa, aby rozptýlila své myšlenky, a nahlédla i do dvor­ního pivovaru, známého pestrým a čilým životem.
Ačkoli vypadala stále ještě nápadně churava a tr­pící, přece se za pobytu v Nauheimu stav jejího zdraví zlepšil. Masáže, jimž se podrobovala, zvětšovaly její chuť k jídlu a přinesly jí i spánek. Zdržovala se denně po několik hodin v blízkých lesích, navštěvovala okolní selské dvory a mohla opět podnikati výlety. Avšak musila zanechati svých dřívějších dalekých procházek pěšky, neboť byla

dosud příliš slabá, a námahy způsobovaly jí obtížné dý­chání.
Dne 29. srpna odjela z Nauheimu opět do Švýcar. Tentokráte jela zvláštním vlakem do Mont de Caux, kde mohla snáze nalézti klid než v hlučném Territetu, jejž byla vyhledávala dříve.
Bylo jí zdánlivě dobře; vstávala - jako obyčejně - velmi záhy a vystupovala každodenně na okolní vrchy.
Kdo potkal tuto cizí, štíhlou dámu, oděnou vždy v čer­né šaty a bavící se důvěrné s jedinou dámou, zdánlivě přítelkyní, mohl jen stěží uhodnouti, že to je císařovna třetí evropské velmoci a vládkyně více než čtyřiceti mi­lionů lidí.
V telegramu, jímž sdělovala Františkovi Josefovi svůj šťastný příjezd do Mont de Caus, vyslovovala své polito­vání nad tím, že také on nemůže sdíleti s ní příjemnosti tohoto pobytu ve Švýcarech.
Měla v úmyslu zůstati tu čtyři až pět neděl. A krátce před svou smrtí psala svému chotí, že se cítí tak značně lépe, že - jak doufá - bude asi moci býti přítomna pa­desátému výročí jeho nastoupení na trůn.
Dne 9. září podnikla výlet do zámku Pregny, který náležel dříve Josefu Bonapartovi, nyní však je majetkem rodiny Rotschildů.
Rotschildové prokázali králi a královně neapolské vel­ké služby, a Alžběta chtěla jim tudíž osvědčiti pozornost svou návštěvou.
Onoho večera před svým odjezdem šla na procházku s Friedrichem Barkerem poblíže přístavního můstku v Ter­ritetu. Oba usedli na mechem porostlý balvan na břehu. Císařovna loupala broskev a polovinu podávala svému průvodci.
V témž okamžiku přilétl z největší blízkosti havran a vyrazil jí plod svým křídlem z ruky.
V dějinách Habsburků hrál havran již častěji roli zvěstovatele neštěstí. Tak i tenkráte měl předčitatel císařovnin toto náhlé objevení se havrana za zlé znamení pro ni; radil jí, aby upustila od cesty do Ženevy a do Pregny.
»Milý příteli«, odvětila Alžběta, »nebojím se ničeho. Jsem fatalistka. Co se má státi, stane se!«

Příštího dne šla do Pregny, doprovázena toliko svou dvorní dámou, uherskou hraběnkou Sztarayovou. Byla v nejlepší náladě a cítila se neobyčejně dobře. Baronesu Rotschildovou zahrnovala vlídností.
Téhož odpoledne odjela do Ženevy a sestoupila u ho­telu Beaurivage, kdež bydlela již dříve.
»Ženeva jest místo, kde se zdržuji nejraději«, pra­vila několik let před svou smrtí; »neboť tam mohu choditi mezi kosmopolity zcela nepozorována.«
Majitelka hotelu samozřejmě věděla, kdo jest vzácný její host. Císařovna se jí zeptala, může-li i nadále zde zůstati na zapřenou.
»Ano«, odpověděla hostinská. Ale připojila, že není nepravděpodobné, že služebnictvo poznalo ji opět z dří­vějších návštěv.
Při Alžbětině příchodu do Švýcar nařídila vláda kantonů tajným policistům, aby bděli nad její bezpečností. Avšak ona přála si - jako obyčejně, - aby byla ušetřena takovýchto průvodců, neboť chtěla všude choditi nejraději sama.
Dne 10 září r. 1898. právě v poledne, opustila se svou dvorní dámou hotel, aby vstoupila na palubu parníku »Ženeva«, který ji měl odvézti zpět do Mont de Caux. Personál hotelu díval se za ni a obdivoval se její lehké a rychlé chůzi.
Zdálo se, že asi sotva stihnou dámy parník ještě v pra­vý čas; hraběnka Sztarayová spěchala proto o několik kroků napřed.
V tom okamžiku vstal muž, který seděl na nábřeží »du Montblanc«, po němž obě šly. Byl to Ital Luigi Luccheni, nebezpečný anarchista, nad nímž bedlivě bdíti bylo švýcarským úřadům přímo rozkázáno.
Luccheni přistoupil k císařovně a vrazil jí ostrou vra­žednou zbraň do prsou.
Císařovna se skácela na zem. Dvorní dáma, jež na­prosto neměla tušení, co se stalo, když viděla, že Alžběta klesá, zachytila ji do svého náručí.
»Je Vašemu Veličenstvu nevolno?« zeptala se jí.
»Nevím«, zněla odpověď.
»Račte se, Veličenstvo, zavěsiti snad v mé rámě?«

Hraběnka se pokusila ji podepříti; avšak zdálo se, že toho ani není zapotřebí, šly spolu na palubu lodi.
»Jsem bledá?« ptala se císařovna.
»Ano, Veličenstvo!«
Klesla opět a omdlela.
Parník dal se mezitím v pohyb. Hraběnka Sztarayová a několik jiných dam, jež zároveň byly na palubě, namá­haly se přivésti ji opět k vědomí. Nikdo nepomyslel na atentát. Avšak když jí rozepjaly šaty, aby jí uvolnily, zpo­zorovala dvorní dáma stopy krve.
Alžběta nabyla ještě jednou vědomí.
»Co se stalo?« zeptala se zvučným, jasným hlasem.
To byla její poslední slova.
Teprve nyní byla dvorní dáma vážně polekána, sdě­lila kapitánovi, že ona churavá dáma je císařovna rakous­ká: a loď vrátila se do Ženevy.
Na nosítkách z plachet donesli Alžbětu do hotelu Beaurivage. Krátce nato, když ji položili, vyrazila dva hluboké vzdechy - poslední to známky života . . .
Několik málo dní před tím řekla ke svému předčita­teli:
»Přeji si rychlé, bezbolestné smrti; nechtěla bych však zemříti na své posteli.«
Tři lékaři a duchovní dostavili se téměř v okamžiku do hotelu. Leč ohledání lékařů mohla jen potvrditi, že Alžběta tiše a klidně skonala.
Příčinou smrti byla dýka, jež probodla u čtvrtého žebra levou stranu plic a srdce. -
Tato událost za jasného, světlého dne a na veřejném místě ve velkém městě vzbudila úžas a odpor veškerého světa. Sotva kdy byla spáchána méně odůvodněná vražda než tato. Alžběta Rakousko-Uherská neměla ani nepřímého ani přímého politického vlivu; většina z toho, co se týkalo politiky jejích zemí, zůstala jí úplně cizí. Alžběta - jak František Josef ve svém hoři pro ni řekl - učinila mnoho dobrého a nikdy nikomu neublížila.«
Představě světa jevila se ne tak s císařským diadémem okolo čela, jako mnohem spíše jako krásné a nešťast­né dítě Wittelsbachů, které šlo vlastní cestou svým živo­tem, majíc zrak obrácen do svého nitra a k nebesům.

Zavraždění této šlechetné smýšlející dámy na ulici v cizí zemi, daleko ode všech, jejích drahých, jest jedním z nejhnusnějších zločinů, který byl vna ší době spáchám.
A přece přišla dýka Luccheniho jako nástroj vyšších mocí. Nemajíc tušení šla své poslední hodině vstříc; smrt přišla jí téměř jako přítel.
Alžběta toužila dávno po klidu a míru. Obojí našla, jak si byla přála: bez dlouhého utrpení a na hrudi pří­rody. Jen Bůh, jenž přijal neklidného jejího ducha ve své otcovské náručí, ví, nebyl-li snad její poslední vzdech zde na zemi vzdechem vděčnosti a osvobození.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama